ECLI:CZ:US:2021:3.US.3491.20.1
sp. zn. III. ÚS 3491/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Miroslava Macháče, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. října 2020 č. j. 5 As 249/2020-23, spojenou s návrhem na zrušení §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, a zrušení povinného právního zastoupení u Nejvyššího soudu, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 15. 12. 2020, doplněnou podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 2. 2. 2021, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 2, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Z obsahu napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti se podává, že jím Nejvyšší správní soud podle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního ve spojení s §120 téhož zákona odmítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2020 č. j. 22 A 72/2020-35, neboť stěžovatel ani přes výzvu soudu neodstranil překážku v řízení spočívající v doložení povinného právního zastoupení.
2. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení příslušných ustanovení soudního řádu správního, zákona o Ústavním soudu a občanského soudního řádu, neboť požadavek na povinné právní zastoupení osob, které jsou plně procesně způsobilé, u nejvyšších soudů, včetně soudu Ústavního, je dle jeho názoru v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušuje i čl. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 2, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
3. Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo formálními a obsahovými nedostatky (§34 zákona o Ústavním soudu), zejména však stěžovatel nebyl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
4. Ústavní soud proto vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 20 dnů formální i obsahové vady svého návrhu odstranil, a zároveň ho poučil, že nestane-li se tak, bude jeho návrh odmítnut. Výzva byla stěžovateli doručena dne 13. 1. 2021.
5. V podání doručenému Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2021, označeného jako "odpověď na výzvu k odstranění vad", stěžovatel na svém návrhu setrval a rozvedl důvody, na jejichž základě "nevidí žádný důvod, proč by ho měl někdo, s kým se nedá domluvit, u soudu zastupovat". Součástí podání stěžovatel učinil návrh na přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem ve výši 74 400 Kč.
6. Lhůta stanovená Ústavním soudem pro odstranění vad ústavní stížnosti marně uplynula dnem 2. 2. 2021.
7. Vzhledem k tomu, že podání stěžovatele nepředstavovalo relevantní reakci na výzvu Ústavního soudu a stěžovatel vady svého návrhu neodstranil ve lhůtě k tomu určené, resp. ani do doby rozhodnutí Ústavního soudu, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
8. Společně s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení právních předpisů, upravujících povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační stížnosti a ústavní stížnosti. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995, U 22/4 SbNU 351). Obdobný závěr je třeba vztáhnout i na návrh na přiznání náhrady nákladů řízení.
9. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2021
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka