ECLI:CZ:US:2021:3.US.3533.20.1
sp. zn. III. ÚS 3533/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2020 č. j. 7 To 302/2020-1013, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 5. 2015 sp. zn. 8 T 114/2013 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím přečinem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s pokračujícím přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv dle §182 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému dle §230 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 7 To 286/2015 zamítnuto. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 7 Tdo 718/2016 odmítl. Ústavní stížnost proti usnesení dovolacího soudu byla usnesením ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 78/2017 odmítnuta.
3. Dne 26. 2. 2020 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení. Okresní soud usnesením ze dne 19. 8. 2020 č. j. 8 T 114/2013-989 návrh stěžovatele zamítl, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení podle §278 trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou napadeným usnesením krajský soud zamítl. Krajský soud měl za to, že okresní soud v řízení o povolení obnovy provedl v souladu s §2 trestního řádu všechny pro své rozhodnutí potřebné důkazy, které také řádně hodnotil, a svůj závěr, že nebyly splněny podmínky §278 trestního řádu pro povolení obnovy řízení, velmi podrobným způsobem odůvodnil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po rozsáhlé rekapitulaci svých námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy poukazuje v ústavní stížnosti na nálezy vztahující se k obnově řízení a dále na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (253/2020 Sb.), a vyjadřuje své přesvědčení, že obecné soudy v jeho věci postupovaly v rozporu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu, neboť se řádně nevypořádaly se skutečnostmi a důkazy předkládanými stěžovatelem, svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem neodůvodnily, a to jak pokud jde o důvody, pro které soudy neshledaly splnění podmínek pro obnovu řízení, tak pokud jde o důvody, pro které nebyly provedeny některé stěžovatelem nově navržené důkazy. Stěžovatel opakuje, že nebyl přítomen v prostorách exekutorského úřadu v době, kdy došlo k jednomu z útoků, a že poškození vypovídali v řízení před soudy nepravdivě a pokoušeli se využít trestního řízení vedeného vůči stěžovateli k nátlaku na stěžovatele, aby přistoupil na jejich finanční požadavky. Stěžovatel taktéž setrvává na svém názoru, že závěr o tom, že pachatel musel vést útok z prostor soudního exekutora, nemusí být správný. Stěžovatel zdůrazňuje, že pro závěr soudů o vině stěžovatele byly podstatné tři zásadní skutečnosti, a to že všechny útoky se uskutečnily z prostor exekutorského úřadu, že byl stěžovatel v případě všech útoků v prostorách exekutorského úřadu přítomen, a že soud uvěřil výpovědím poškozených. Nové skutečnosti a důkazy předkládané stěžovatelem přitom jednoznačně přinášejí i ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve výrazné pochybnosti o pravdivosti všech těchto v minulosti zjištěných skutečností, resp. jejich pravdivost vyvracejí, a zakládají odůvodněný předpoklad, že soud nebude moci v hlavním líčení dospět bez důvodných pochybností k závěru o vině stěžovatele. Z postupu okresního soudu, který se nevypořádal s námitkami týkajícími se věrohodností poškozených a s námitkou, že k připojení se k mailovým schránkám poškozených nemuselo dojít z prostor soudního exekutora, dovozuje stěžovatel neochotu měnit rozhodnutí o odsouzení stěžovatele učiněné shodným soudcem okresního soudu i senátem krajského soudu. Podle stěžovatele je zřejmé, že okresní soud přistoupil ke stěžovatelem uváděným skutečnostem a důkazům předpojatě, a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nebyl otevřený povolení obnovy řízení, když se snažil spíše různými argumenty tyto důkazy bez adekvátního odůvodnění zpochybnit. To platí i pro postup krajského soudu, který stížnost zamítl, aniž by vyčkal odpovědi soudního exekutora na sedm stěžovatelem mu písemně předložených otázek týkajících se způsobu záznamu výjezdu vykonavatele, jehož se měl stěžovatel zúčastnit v době vedení jednoho z útoků (17. 9. 2012).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že se přezkumem rozhodnutí trestních soudů ve věci stěžovatele vydaných v původním řízení zabýval v usnesení sp. zn. III. ÚS 78/2017. V případě návrhu na jeho obnovu se Ústavní soud omezuje jen na důvody samotné obnovy, jak jsou stanoveny v §278 trestního řádu, tedy výlučně na okolnosti, jež mohou mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí o povolení obnovy řízení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993) dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svou povahou v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
9. Současně je však nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že v řízení o povolení obnovy musí soud velmi pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (viz stěžovatelem poukazované nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá ze znění §278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení už dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž obecný soud zamítl návrh na povolení obnovy řízení, může být měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti pouze otázka, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit [srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417) či usnesení ze dne 29. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 361/07].
10. Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily jím tvrzené skutečnosti a navržené důkazy, a na základě tohoto hodnocení dospěly k závěru o absenci důvodů pro povolení obnovy řízení.
11. Okresní soud v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení provedl při veřejném zasedání výpověď stěžovatele, který se vyjádřil zejména k předloženému novému důkazu - zápiskům týkajícím se inkriminovaného dne 17. 9. 2012, které mu byly dodatečně vráceny exekutorským úřadem, dále byl slyšen svědek D. P. k výjezdům (šetřením či vyklizením) stěžovatele. Ve věci byla provedena řada listinných důkazů (písemné vyjádření soudního exekutora J. P., odborné vyjádření soudního znalce Ing. Romana Kalouse, PhD., rozhodnutí ve věcech občanskoprávních ohledně sporu stěžovatele s poškozenými, přílohové spisy Policie České republiky ve věci podaného trestního oznámení poškozeného na stěžovatele a další).
12. Jde-li o zásadní, stěžovatelem nově předložený důkaz - zápisky ohledně dne 17. 9. 2012, podle kterých bylo až v roce 2019 stěžovatelem zjištěno, že se v daný den neměl nacházet v budově exekutorského úřadu, ale měl být na výjezdu v Praze společně se svědkem D. P., tyto písemné poznámky a záznamy o šetření, byť korespondují s obsahem exekučních spisů a skutečně obsahují údaje o tom, že v daný den měl být stěžovatel v Praze a absolvovat šetření v celkem pěti exekučních věcech, podle názoru okresního soudu prováděl sám stěžovatel, a časy jednotlivých šetření vůbec nemusí být v souladu s faktickým stavem, když stěžovatel si uvedené časy mohl bez problémů upravit. Tomu odpovídá i skutečnost, že v knize docházky není uvedeno, že měl stěžovatel "výjezd", jak se ve svém písemném podání vyjadřuje ke zvyklostem exekutorského úřadu soudní exekutor J. P., navíc do knihy docházky se stěžovatel vlastnoručně zapsal včetně doby příchodu a odchodu, přičemž trval-li by výjezd celý den, zpravidla se to do knihy docházky psalo. Podle soudu jsou také s podivem časové odstupy u jednotlivých šetření, kterých měl stěžovatel za celý den provést pět, avšak ani v jednom případě nebyl povinný nalezen, v záznamech ztráty času jsou přitom vždy uvedeny časy 2 - 2,5 hodiny. Tvrzení stěžovatele (i svědka D. P.), že psal záznamy v autě v průběhu výjezdu, pak neodpovídá záznamu o ujetých kilometrech (v 11:30 hod. - 190 km, v 14:00 hod. pak 170 km a v 16:00 hod. konečně 180 km.). Okresní soud považoval za zvláštní, že si stěžovatel na uvedený výjezd vzpomněl až před nedávnou dobou, přitom si vybavoval přesně, že odjížděl se svědkem D. P. cca v 7.00 hod. ze S., totéž platí i pro svědka D. P., který si rovněž pamatoval podrobnosti z tohoto šetření, nikoli však na další šetření uskutečněná s odsouzeným, a výpovědi jak stěžovatele, tak svědka se právě v podrobnostech nápadně po uplynutí cca 8 let shodovaly. Stěžovatel si přitom v průběhu původního trestního řízení ani nepamatoval, že na výjezdu vůbec byl.
13. Okresní soud se podrobně vypořádal také s dalšími stěžovatelem nově předloženými skutečnostmi. Některé skutečnosti soud nepovažoval za nové (telefonát poškozené Z. K. ze dne 8. 2. 2012), jde-li o skutečnosti vyplývající z obsahu spisu ve věci sp. zn. 23 T 26/2014, tyto okresní soud neměl za zásadní, a dodal, že závěrem soudu v občanskoprávním řízení není v trestním řízení vázán. Také námitky týkající se tvrzení stěžovatele o znalostech jednoho z poškozených v oblasti kybernetiky nepovažoval soud za podstatné, neboť nešlo o skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodnutí soudu. To platí i pro skutečnosti týkající se projevů vyostřených vztahů mezi stěžovatelem a poškozenými (podaná trestní oznámení na stěžovatele), když tyto ještě neznamenají, že se je poškození snaží využít k prosazení svých finančních požadavků.
14. Ústavní soud má za to, že v kontextu hodnocení nových důkazů okresní soud řádně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, a vysvětlil, proč považoval za nadbytečné provádět další navrhované důkazy, zejména výslech poškozené V. L. (byla v původním řízení podrobně vyslechnuta), výslech Mgr. Martina Zikmunda, advokáta (jehož stěžovatelem popsané chování na právní názor soudu nemá vliv), J. P., soudního exekutora (s ohledem na jeho písemnou zprávu, obsah exekučních spisů a časový odstup od skutku) či Ing. Romana Kalouse, PhD., soudního znalce (jenž podal ve věci odborné vyjádření). Zpochybňuje-li stěžovatel závěr okresního soudu, který z odborného vyjádření Ing. Romana Kalouse, PhD., dovodil, že připojení k zařízení s veřejnou IP adresou z jiných míst, než z místa sídla exekutora nebylo možné, je nutno konstatovat, že soudní znalec uvedl, že existují reálné scénáře pro možnosti připojení k zařízení s veřejnou IP adresou z jiných míst, než z místa sídla exekutora, tyto scénáře však považuje znalec za velmi výjimečné, protože pro úspěch vyžadují vysoce specializované znalosti a schopnosti a výjimečné podmínky, například zkušeného IT specialistu nebo hackera s odpovídajícím vybavením IT technologiemi. I kdyby měla dotyčná osoba všechna potřebná zařízení k dispozici, stav propojení celého systému a relevantní části sítě Internet k uvedenému období, s vysokou pravděpodobností nepůjde nikdy zpětně průkazně popsat, natož zrekonstruovat a následně zkoumat případné připojení k IP adrese.
15. Taktéž krajskému soudu nelze vytknout, že by se námitkami stěžovatele řádně nezabýval, či nové skutečnosti a důkazy nehodnotil ve světle shora uvedené judikatury Ústavního soudu. Krajský soud konstatoval, že námitky uvedené stěžovatelem ve stížnosti se shodují s námitkami, které uvedl stěžovatel v návrhu na obnovu řízení, s nimiž se okresní soud vypořádal způsobem, se kterým se krajský soud v plném rozsahu ztotožnil, a proto, jak výslovně uvedl, nepovažoval za potřebné se jimi znovu zabývat.
16. Ústavní soud má za to, že krajský soud se dostatečně, byť stručně, vypořádal se stížnostní argumentací stěžovatele a vysvětlil, že stěžovatelem navrhované důkazy nejsou takového charakteru, aby mohly odůvodnit jak samy o sobě, tak v souhrnu s již známými důkazy jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, která byla shledána (včetně motivu stěžovatele) na základě rozsáhlého dokazování soudy všech tří stupňů, včetně přezkumu Ústavním soudem. Závěry krajského soudu nelze označit za extrémně rozporné se skutkovými zjištěními, svévolné či jinak rozporné s kautelami čl. 36 a násl. Listiny. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů předložených v návrhu na povolení obnovy řízení a s právními závěry okresního soudu a krajského soudu nezakládá sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je výlučně na trestních soudech, aby v první fázi řízení o povolení obnovy řízení hodnotily relevanci jim předložených důkazů a dostačujícím způsobem ve svých rozhodnutích osvětlily, proč návrhu nevyhověly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu citovaná ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS st.-50/20 v části III. a). Tak se také v posuzované věci stalo.
17. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy Ústavní soud poznamenává, že jeho záruky na řízení, v němž se rozhoduje o návrhu na povolení obnovy trestního řízení, nedopadají. Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi vyloučil aplikaci čl. 6 Úmluvy na řízení o žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí v trestním či civilním řízení a podanou stížnost co do čl. 6 označil za neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Vebiu proti České republice ze dne 26. 8. 2003 č. 46168/99, též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 602). Rozhodnutím o případném "znovuotevření" pravomocným rozsudkem již skončeného řízení soudy nerozhodují o posouzení oprávněnosti trestního obvinění jednotlivce. Aplikace čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi by přicházela v úvahu až v řízení následujícím po povolení obnovy řízení, což však není posuzovaný případ.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu