ECLI:CZ:US:2021:3.US.356.21.1
sp. zn. III. ÚS 356/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti MUDr. Jindřišky Rajnišové a Ing. Jana Rajniše, zastoupených JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2020 č. j. 27 Cdo 2564/2019-158, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2019 č. j. 6 Cmo 8/2017-142 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2016 č. j. 73 Cm 166/2011-94, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 2. 2021, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelé jsou vlastníky dvou bytových jednotek v domě v Praze. Jako členové vedlejšího účastníka, který je družstvem, s ním uzavřeli dne 22. 11. 1999 smlouvu, na jejímž základě vedlejší účastník zajišťoval správu společných prostor domu a současně byl povinen, byly-li k tomu splněny další podmínky, vyplácet stěžovatelům ročně poměrnou část prostředků z fondu, z něhož se financovala údržba a opravy a do něhož plynuly příjmy z pronájmu nebytových prostor třetím osobám. Žalobou podanou dne 15. 8. 2008 se stěžovatelé domáhali, aby jim vedlejší účastník z tohoto titulu zaplatil částku 194 055,68 Kč, jež měla představovat finanční prostředky připadající na stěžovatele a získané uvedeným pronájmem v letech 2000 až 2006.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 8. 2016 č. j. 73 Cm 166/2011-94 byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelé totiž neprokázali, že by vedlejší účastník nevyplacenou část finančních prostředků nepoužil na výdaje související se správou domu a že by tato část proto měla být vyplacena jim. Na nutnost prokázat pravdivost svých tvrzení byli městským soudem upozorněni a podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu poučeni o následcích, pokud za tímto účelem neoznačí důkazy. Vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost poskytnout stěžovatelům součinnost a umožnit jim nahlédnout do svého účetnictví za účelem vyhledání a označení důkazů k prokázání jejich tvrzení. Přestože v květnu 2014 stěžovatelé obdrželi všechny dokumenty, které si z účetnictví vedlejšího účastníka vyžádali, po celou dobu, co je měli k dispozici a co jim byl znám jejich obsah, nevyhověli výzvě soudu a neoznačili žádný důkaz k prokázání onoho tvrzení.
4. Dále městský soud uvedl, že účetní závěrky vedlejšího účastníka, z nichž byly jím vynaložené náklady na správu domu zjistitelné, byly schvalovány jeho členskou schůzi. Jednotlivých zasedání členských schůzí se účastnili i stěžovatelé, a to buď osobně, nebo prostřednictvím zástupce. Podle předmětné smlouvy veškerá přijatá usnesení členské schůze vedlejšího účastníka týkající se správy domu jsou závazná i pro stěžovatele. Pokud tedy tito nesouhlasili s účetními závěrkami co do jejich správnosti, měli postupovat podle §242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") a domáhat se určení neplatnosti usnesení členské schůze, kterými byly účetní závěrky schváleny. Platnost usnesení členské schůze družstva může soud přezkoumávat pouze v soudním řízení o určení jeho neplatnosti. Schválením účetních závěrek tudíž členská schůze - se závazností i pro stěžovatele - schválila i náklady vynaložené vedlejším účastníkem na správu domu. Jestliže tato usnesení nebyla napadena, je třeba je považovat za platná.
5. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 2. 2019 č. j. 6 Cmo 8/2017-142. Stěžovatelé v odvolání namítali, že není v jejich schopnostech doložit svá tvrzení o tom, že vedlejší účastník v letech 2000 až 2006 nevyužíval prostředky získané od třetích osob za pronájem společných prostor v souladu se svým oprávněním při nakládání s inkasovanými prostředky. K této námitce vrchní soud uvedl, že stěžovatelé předkládali své soupisy odůvodněných výdajů, jež bylo možno v uvedených letech tolerovat jako důvodně uskutečněné výdaje, a všechny ostatní výdaje vedlejšího účastníka považovali za výdaje nedůvodně a nehospodárně vynaložené. Tyto své výpočty nicméně již nesrovnávají s konkrétními peněžními pohyby ve fondu údržby a opravy domu v jednotlivých letech, ačkoli průběh plnění tohoto fondu je významný pro závěry o výši přeplatku, jenž by měl být rozdělen mezi spoluvlastníky.
6. Podle vrchního soudu za situace, kdy hospodaření družstva s majetkem vlastníků jednotek bylo podrobeno kontrolní a přezkumné činnosti nejvyššího orgánu družstva a stěžovatelé se ve smlouvě zavázali závěry tohoto orgánu respektovat a nevyužili možnosti korekce schvalovacích rozhodnutí ohledně hospodaření družstva s majetkem vlastníků jednotek, nelze odsouhlasení postupu družstva v rámci tohoto hospodaření zvrátit jinak, než prokázat opak. To se však stěžovatelům s ohledem na jimi naznačenou důkazní nouzi nepodařilo pro nedostatek listin a jiných dokladů. I vrchní soud měl zároveň pochybnosti o existenci uplatňovaného nároku, které vycházely ze skutečnosti, že stěžovatelé byli celou řadu let pasivní v domáhání se dokladů o hospodaření vedlejšího účastníka s jejich majetkem, nepožadovali jeho zprávy, ani se tomuto hospodaření nevěnovali v rozpravách na členských schůzích. Konečně nenapadali ani uvedené schvalující závěry členských schůzí o hospodaření vedlejšího účastníka. Teprve až s jeho vstupem do likvidace, odlišně od jiných vlastníků jednotek, vyčíslují své tvrzené nároky za mnoho let zpětně a domáhají se revize.
7. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2020 č. j. 27 Cdo 2564/2019-158 zamítl. V rámci svého posouzení uznal, že vrchní soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V některých případech totiž strana ztížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu a má je jen protistrana. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň "opěrné body" skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany. Právě v její neprospěch by byly hodnoceny důkazy, pokud by tuto vysvětlovací povinnost nesplnila. Dovolací soud proto uzavřel, že v posuzované věci to byl vedlejší účastník, kdo měl povinnost řádně vést účetní evidenci a další listiny prokazující správnost hospodaření. Právě jeho tížila vysvětlovací povinnost. Nesplnil-li ji, vrchní soud měl tuto skutečnost hodnotit v jeho neprospěch. Přesto tento závěr nezakládal důvod vyhovění dovolání, neboť nemění nic na tom, že hospodaření vedlejšího účastníka se společným majetkem bylo podle smlouvy možné zpochybnit toliko v rámci rozhodování členské schůze družstva nebo zákonným postupem v rámci přezkumu již přijatého rozhodnutí členské schůze družstva, k čemuž nedošlo. Rozsudek vrchního soudu tak podle dovolacího soudu byl věcně správný.
III.
Argumentace stěžovatelů
8. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že dovolací soud na jedné straně vyvrátil nesprávný argument vrchního soudu a městského soudu ohledně důkazního břemene, současně však shledal jejich rozsudky věcně správnými z jiného důvodu, v jehož důsledku nárok stěžovatelů stejně není oprávnění. Tento nepředvídatelný názorový obrat dovolacího soudu měl za následek porušení jejich práva na legitimní očekávání, jakož i rovnosti stran. Celý proces se stal pro stěžovatele nesrozumitelným i vzhledem k tomu, že právní vztahy mezi účastníky nejsou vyřešené. Došlo pouze k zamítnutí žaloby z formalistických a ne příliš srozumitelných důvodů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů i napadenými rozsudky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že i když uvedený soud uznal argumentaci stěžovatelů ohledně rozložení důkazního břemene, vyhovění jejich žalobě bránilo zjištění, že nevyužili možnosti bránit se proti jimi tvrzeným nesprávnostem v hospodaření vedlejšího účastníka žalobou na určení neplatnosti usnesení členské schůze družstva podle §242 obchodního zákoníku. Příslušná usnesení členské schůze, jimiž byly schváleny účetní závěrky, nebyla žalobou napadena, a je třeba je proto považovat za správná. Stěžovatelé jejich schválení ostatně sami podpořili. Ústavní soud podotýká, že výše uvedený závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby stěžovatelů, neučinil jen Nejvyšší soud, ale v napadených rozsudcích také vrchní soud a městský soud. Pro stěžovatele proto nemohl být nijak překvapivý či nepředvídatelný. Lze jen dodat, že stěžovatelé předmětný závěr po stránce věcné nijak nerozporují, a ani Ústavní soud v něm neshledává žádné pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jejich ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu