ECLI:CZ:US:2021:3.US.3585.20.1
sp. zn. III. ÚS 3585/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ladislava Sovy, zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2019, č. j. 5 C 21/2019-112, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 25 Co 323/2019-154, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, č. j. 26 Cdo 2080/2020-200, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel stručně rekapituluje podstatu a průběh řízení před obecnými soudy. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit "strážný domek" (tzv. vechtrovnu) a vyklizený předat Správě železnic, s. o. (jež v původním řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalobkyně), a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Tento domek stěžovatel dlouhodobě užíval spolu se svou tetou, která tuto nemovitost měla v nájmu. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy tvrdil a pokoušel se prokazovat, že již před smrtí tety (v roce 2015) mu vznikl společný nájem k předmětné nemovitosti, eventuálně že po její smrti na něj nájem přešel. Konečně stěžovatel argumentoval, že s ohledem na specifické okolnosti věci by uložení povinnosti vyklidit nemovitost a předat ji žalobkyni byla v rozporu s dobrými mravy.
3. Obecné soudy však tuto argumentaci stěžovatele neakceptovaly a dospěly k závěru, že společný nájem stěžovatele a jeho tety k předmětným nemovitostem nevznikl. Zároveň uvedly, že na stěžovatele - jakožto synovce - by nájem po smrti jeho tety přešel pouze se souhlasem pronajímatele (§2279 odst. 1 občanského zákoníku), což se nestalo.
4. Obecné soudy neshledaly ani tvrzený rozpor s dobrými mravy. Argument stěžovatele, podle něhož měl legitimní očekávání, že na něj nemovitost bude převedena, považovaly soudy za lichý, neboť měly za prokázáno, že pronajímatel o eventuálním prodeji nemovitosti jednal pouze s tetou stěžovatele.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v posuzované věci neshledal. Byť si Ústavní soud uvědomuje, že stěžovatel v domku, jehož se řízení týká, dlouhodobě bydlel a že žaloba a potažmo soudní rozhodnutí jej dostaly do tíživé životní situace, nemá obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout. Obecné soudy všech stupňů se totiž věcí řádně zabývaly, pečlivě zjistily skutkový stav a jejich závěr, podle něhož stěžovatel nemá k užívání nemovitosti žádný právní titul, je přesvědčivě odůvodněn.
8. Obecné soudy v prvé řadě podrobně vyložily, proč stěžovateli a jeho tetě nevznikl ke strážnímu domku (resp. ke dvěma bytům v něm situovaným) společný nájem, resp. proč byla až do své smrti jedinou nájemkyní právě teta stěžovatele. Opíraly se přitom o řádně zjištěný skutkový stav (mimo jiné provedly důkaz nájemní smlouvou, historií korespondence mezi nájemkyní a pronajímatelem), přičemž stěžovatel podle nich své důkazní břemeno neunesl. Na základě takto - dle Ústavního soudu ústavně konformně a dostatečně - zjištěného skutkového stavu bylo jen stěží možno dospět k závěru, že společný nájem vznikl.
9. Závěr, podle něhož nájem po smrti jeho tety na stěžovatele nepřešel, je pak opřen o jednoznačný výklad ustanovení §2279 občanského zákoníku. Podle odst. 1 tohoto ustanovení, "[z]emře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt. Je-li touto osobou někdo jiný než nájemcův manžel, partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, přejde na ni nájem, jen pokud pronajímatel souhlasil s přechodem nájmu na tuto osobu." S ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl synovcem nájemkyně, je zjevné, že s přechodem nájmu by musel pronajímatel souhlasit. Ústavní soud však - poté co věc přezkoumal - nemá námitek proti závěru obecných soudů, podle něhož se existenci souhlasu nepodařilo prokázat (a pronajímatel konec konců existenci souhlasu popřel).
10. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud zdůrazňuje, že i kdyby snad nájem na stěžovatele přešel, platí podle §2279 odst. 2 občanského zákoníku, že nájem bytu po jeho přechodu v takovém případě obecně skončí nejpozději uplynutím dvou let ode dne, kdy nájem přešel. Teta stěžovatele přitom zemřela v roce 2015 a žaloba na vyklizení byla podána v roce 2019 - tedy více než dva roky poté.
11. Ústavně konformně pak obecné soudy vyřešily i otázku tvrzeného rozporu povinnosti vyklidit a předat nemovitost s dobrými mravy. Zejména vysvětlily, proč stěžovateli nevzniklo jakési legitimní očekávání (jež by snad mělo být žalobou na vyklizení narušeno), že bude moci nemovitost užívat či že na něj bude převedena. Nelze přitom odhlédnout ani od toho, že specifické okolnosti na straně stěžovatele (dlouhodobé faktické užívání nemovitosti) zohlednil soud prvního stupně stanovením delší než zákonné lhůty k vyklizení.
12. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé a že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva a lze je považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu