ECLI:CZ:US:2021:3.US.37.21.1
sp. zn. III. ÚS 37/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloslava Jaroše, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6 - Dejvice, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2020, č. j. 62 A 81/2020-114, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a lidská důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Stěžovatel rovněž namítá překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného Městského úřadu Luhačovice, který měl spočívat ve zveřejnění stěžovatelových osobních údajů na webových stránkách žalovaného, a to v rámci řízení o stěžovatelově žádosti o informace (včetně odpovědi na tuto žádost) podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o informacích"). Krajský soud výrokem I. rozsudku konstatoval zásah žalovaného vůči žalobci spočívající ve zveřejnění jeho osobních údajů na webových stránkách města Luhačovice, a to v rámci zveřejnění informací poskytnutých k žádosti stěžovatele podle zákona o informacích, kdy takový zásah žalovaného byl nezákonný. Dále krajský soud stanovil, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a ústavní stížností napadeným výrokem III. rozhodl, že ani stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává. V odůvodnění rozsudku krajský soud vycházel z toho, že mezi týmiž účastníky řízení již rozhodoval dva typově obdobné spory a dále konstatoval, že jakkoliv je zřejmá existence povinnosti žalovaného jako povinného subjektu zveřejnit informaci poskytnutou na žádost, nijak se tato povinnost netýká zveřejnění osobních údajů žadatele. Pokud tedy žalovaný zveřejnil stěžovatelovy osobní údaje obsažené v žádosti o informace v odpovědi na tuto žádost, postupoval nezákonně, byť anonymizaci ve skutečnosti provedl a uvedené - soudem vytýkané - nedopatření jde na vrub nedokonalosti použitého softwaru. Nyní napadený výrok o náhradě nákladů řízení krajský soud odůvodnil tak, že ačkoliv byl stěžovatel ve věci úspěšný, přiznání náhrady nákladů by soud považoval v jeho případě za nespravedlivé. Stěžovatel totiž žalovaného vyzval k tomu, aby jeho osobní údaje byly anonymizovány a žalovaný tomu vyhověl. Jak ale plyne z odůvodnění žaloby, stěžovateli nestačí, že žalovaný jeho osobní údaje odstranil, nýbrž domáhá se určení, že zásah žalovaného byl nezákonný. Je tedy podle krajského soudu zřejmé, že stěžovatel nemá zájem na smírném vyřešení sporu. Stěžovatel tak neměl ani zájem postavit danou právní otázku najisto, neboť v obdobných sporech mezi stěžovatelem a žalovaným bylo již rozhodováno. Stěžovatel proto má podle krajského soudu ve skutečnosti toliko zájem o vedení soudního sporu a získání náhrady nákladů řízení. Stěžovatel ostatně ani hodnověrně nevysvětlil, proč všechny zásahy žalovaného nežaloval jednou žalobou, když se jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by svoje osobní údaje na webu žalovaného stěžovatel nacházel toliko postupně.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti též opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
5. Žádná pochybení, která by svojí povahou byla způsobilá dosáhnout ústavněprávní intenzity, však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí výší bagatelní. Tyto částky totiž již s ohledem na svou marginální výši nepředstavují porušení základních práv a svobod. Ústavní soud se tak může soustředit na plnění své funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí porušení základních práv a svobod.
7. V této souvislosti Ústavní soud (jakkoliv si je vědom, že se v daném případě jednalo o řízení vedené podle soudního řádu správního) poznamenává, že rovněž zákonná úprava v občanském soudním řádu spojuje přípustnost opravných prostředků s určitou minimální výší předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících této hranice, dal proto zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance nacházející se mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 99)]. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 (dostupné na https://hudoc.echr.coe.int)]. V nyní posuzované věci byly přitom náklady soudního řízení stěžovatelem vyčísleny na částku 21 924,48 Kč, tedy na částku, svojí výší bagatelní, kdy již z tohoto důvodu připadá kasační zásah Ústavního soudu do úvahy jen výjimečně.
8. Uvedené závěry se uplatní také při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval (o které jde v nyní posuzované ústavní stížnosti), přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111]. Náhrada nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny, teprve dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu však ve stěžovatelově věci zjevně nedošlo.
9. K námitkám stěžovatele proto Ústavní soud (s ohledem na bagatelnost sporné částky a okolnost, že se týká pouze nákladů řízení) uvádí, že nehodlá polemizovat s názorem stěžovatele, zda výše náhrady nákladů řízení pro advokáta vystupujícího jako zástupce v soudním řízení určená podle právních předpisů je nebo není přiměřená a zda je tedy taková činnost pro právního zástupce výhodná nebo nikoliv. Skutečností zůstává, že stěžovatel vedl několik typově velmi obdobných sporů s výsledkem pro něj předvídatelným a právě v tomto kontextu je třeba rozumět naznačenému východisku krajského soudu, že daný případ nebyl pro právního zástupce stěžovatele obtížný a vedení takového sporu proto vytvářelo odpovídající poměr mezi získaným profitem v podobě náhrady nákladů řízení a vynaloženým úsilím pro jeho získání. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti tuto úvahu krajského soudu přímo nezpochybňuje, neboť ani on netvrdí, že by zpracování dalších žalob bylo pracné, zvláště když žalovaný své pochybení zcela uznal a sám je napravil.
10. Rovněž podle Ústavního soudu proto neobstojí tvrzení stěžovatele, že v pořadí třetí žalobu podal jen proto, aby postavil najisto, zda se ze strany žalovaného jednalo o nezákonný zásah či nikoliv. O tom, že žalovaný v důsledku technické chyby nezákonně zveřejňoval osobní údaje stěžovatele, totiž nebylo pochyb a žalovaný své pochybení uznal. Stěžovatel přitom ani nenaznačuje, v čem by pochybení žalovaného, na něž reagoval krajský soud nyní napadeným rozsudkem, mělo být z hlediska právního posouzení jiné než v předchozích dvou případech (tzn. stěžovatel neuvádí žádné věcné argumenty, proč by rozhodnutí o jeho třetí žalobě mělo být svým výsledkem od ostatních odlišné).
11. V této souvislosti je nepřiléhavé rovněž stěžovatelovo tvrzení, že jej vyčerpávalo projít internetovou databázi žalovaného při podání první žaloby, čímž by odhalil případná další technická pochybení, a že si naopak po každém rozhodnutí soudu ověřoval, zda přece jen k dalším nezákonným zveřejněním jeho osobních údajů v databázi žalovaného nedošlo.
12. Krajský soud tedy už jen na základě uvedených okolností podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně vyložil, v čem spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné, aby jinak úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal. I kdyby tedy jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke stěžovateli bylo pro něj překvapivé, stěžovatel závěry krajského soudu přesvědčivým argumenty ústavněprávně relevantně nezpochybnil.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím (resp. výrokem III.) nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu