ECLI:CZ:US:2021:3.US.391.21.1
sp. zn. III. ÚS 391/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti obchodní korporace České dráhy, a. s., sídlem nábřeží L. Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020 č. j. 3 Cmo 107/2019-501, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) obchodní korporace RegioJet, a. s., sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, 2) obchodní korporace STUDENT AGENCY k. s., sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, 3) Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, a 4) České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží L. Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a princip právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. V řízení o vrácení nedovolené veřejné podpory a o nekalosoutěžní žalobě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 3. 12. 2020 č. j. 3 Cmo 107/2019-501 opravil svůj předchozí rozsudek ze dne 23. 9. 2020 č. j. 3 Cmo 107/2019-463 v části výroku, kterým bylo určeno, že první a druhá vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) jsou povinny zaplatit stěžovatelce (označené jako první žalovaná) na náhradě nákladů za prvostupňové řízení před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") částku 27 852 481,80 Kč, a v části výroku, kterým bylo určeno, že první a druhá vedlejší účastnice řízení jsou povinny zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů za odvolací řízení částku 13 926 785,40 Kč, tak, že první nesprávně uvedená částka se nahrazuje správnou částkou ve výši 17 061 Kč a druhá nesprávně uvedená částka se nahrazuje správnou částkou ve výši 9 075 Kč. K tomu vrchní soud uvedl, že v písemném vyhotovení rozhodnutí (omylem) vyšel při určení odměny za právní zastoupení ze základu pro výpočet stanovený podle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nikoliv ze základu určeného podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, jak se podává z veřejného vyhlášení rozsudku. V důsledku početní chyby při určení základu tak postupoval nesprávně a v rozporu s odůvodněním svého rozsudku vyhlášeného při jednání dne 23. 9. 2020. S ohledem na to, že odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí nemůže být ve zjevném rozporu s jeho písemným vyhotovením, přistoupil vrchní soud k provedení opravy postupem podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jelikož opravu nešlo provést ve stejnopisech rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že předmětem uplatňovaného nároku nebylo nahrazení projevu vůle, nýbrž odstranění závadného stavu, uložení povinnosti a zdržovací nárok, bylo třeba při určení odměny použít §9 odst. 1 advokátního tarifu.
3. Stěžovatelka brojí proti uvedenému opravnému usnesení. Domnívá se, že ústavní stížnost je přípustná, nicméně poukazuje na to, že z opatrnosti podala proti opravnému usnesení dne 8. 2. 2021 dovolání k Nejvyššímu soudu, které však podle jejího názoru nemusí být přípustné. Ústavní soud dále dotazem u městského soudu zjistil, že dovolání (proti rozsudku vrchního soudu ve věci samé) podali i první a druhá vedlejší účastnice řízení.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí (a Ústavní soud si tuto skutečnost ověřil telefonickým dotazem u městského soudu), že proti opravnému (ústavní stížností napadenému) usnesení vrchního soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Jakkoliv zůstává otázkou, zda je takový mimořádný opravný prostředek vůbec přípustný, rozhodla se jej stěžovatelka přesto využít. Současně nelze přehlédnout, že dovolání (proti rozsudku vrchního soudu ve věci samé č. j. 3 Cmo 107/2019-463) podaly i první a druhá vedlejší účastnice řízení. Bude-li těmto dovoláním vyhověno, věc se může vrátit zpět před vrchní soud, který bude o náhradě nákladů řízení (pravděpodobně) rozhodovat znovu. V ostatních případech (odmítnutí nebo zamítnutí dovolání, popř. zastavení dovolacího řízení) se stěžovatelka bude moci obrátit na Ústavní soud znovu až po skončení dovolacího řízení. Za stávajícího stavu tak není z pohledu Ústavního soudu dosud řízení skončeno a ústavní stížnost proto musela být pro nepřípustnost (předčasnost) odmítnuta.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj