ECLI:CZ:US:2021:3.US.399.21.1
sp. zn. III. ÚS 399/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. O., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 30 Cdo 2357/2020-206 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2020 č. j. 17 Co 332/2019-182, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil v návětí uvedeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici o uložení povinnosti zaslat stěžovateli písemnou omluvu za nezákonné zadržení dne 24. 11. 2010. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelem uplatněné právo bylo promlčeno podle §32 odst. 3 ve spojení s §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle městského soudu plyne ze znění, účelu i smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., že se promlčecí doba vztahuje i na nároky ve formě morálního zadostiučinění. Podle obvodního soudu i městského soudu bylo zřejmé, že subjektivní šestiměsíční promlčecí doba počala stěžovateli běžet samotným zadržením. Nejpozději tehdy získal prokazatelně vědomost o vzniku jím tvrzené nemajetkové újmy, a mohl tak s ní spojené právo uplatnit. Přestože se promlčecí doba staví po dobu předběžného projednání nároku, nejdéle však po dobu šesti měsíců, bylo v okamžiku podání žaloby dne 13. 1. 2012 uplatněné právo promlčeno. Městský soud neshledal důvodným tvrzení stěžovatele, že se obvodní soud nezabýval rozporem námitky promlčení s dobrými mravy, neboť stěžovatel tento rozpor v předchozím řízení nenamítal. Tato námitka není důvodnou ani prismatem změny judikatury o promlčitelnosti práv na náhradu nemajetkové újmy, neboť ta sama o sobě jednak rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nezpůsobuje, jednak stěžovatel nenamítal, že by svůj nárok neuplatnil u soudu včas proto, že se řídil starší judikaturou. Nadto městský soud zjistil, že stěžovatel požadoval v žalobě omluvu pouze za vydání příkazů k odposlechu a domovní prohlídce, avšak za zadržení svůj nárok uplatnil až doplněním žaloby dne 10. 3. 2015. Předmětný nárok byl tedy uplatněn nejen po uplynutí promlčecí doby, ale i po změně rozhodovací praxe v otázce promlčitelnosti práv na náhradu nemajetkové újmy.
3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Především se městský soud ve stěžovatelem vznesených otázkách buďto neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo na jejich vyřešení rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Zbylou část napadeného usnesení, jakož i přechozí vývoj řízení, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy, v podstatných částech plynou z dále uvedeného, tudíž pro účinné posouzení věci není jejich reprodukce rozhodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na zachování lidské důstojnosti zejména v tom, že navzdory nezákonnosti postupu státních orgánů se mu vedlejší účastnice neomluvila, byť by ji to nic nestálo a měla by jít příkladem v převzetí odpovědnosti. Namísto toho byl nucen podstoupit řízení, jejichž výsledkem je podrytí důvěryhodnosti a víry občanů v princip právního státu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že je odůvodnění napadeného usnesení nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud údajně ke čtvrté otázce pouze konstatoval, že na jejím řešení rozhodnutí městského soudu nezávisí a u páté otázky scházelo vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Pro věc mělo být rozhodné, že soudy stěžovatele fakticky sankcionovaly zamítnutím žaloby v důsledku námitky promlčení, ačkoli samy dříve posoudily uplatněný nárok jako předčasný. V posledku stěžovatel namítá, že je nepřiměřené požadovat uplatnění nároku "perfektně a v extrémně krátké lhůtě, když k tomu nemá žádné podklady". Tento závěr má být v rozporu s účelem a systematikou (už tak nedostatečné) úpravy postupu uplatnění nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Je potřeba předeslat, že obsah ústavní stížnosti je z velké části polemikou s napadenými rozhodnutími a vznesené námitky se míjí s jejich rozhodnými důvody. Stěžovatel prezentoval náhled na počátek běhu subjektivní promlčecí doby, kterýžto názor byl obecnými soudy podrobně, srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem vyvrácen. Ústavní soud nepovažuje za nutné jej znovu opakovat, proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí a ve stručnosti na bod 2 výše. Neopodstatněnou je též námitka o délce promlčecí doby, která má klást na stěžovatele nepřiměřené nároky. Není v pravomoci soudů příslušné jednoznačné ustanovení zákona vyložit tak, že by snad promlčecí doba mohla být delší. Toto může, jak ostatně stěžovatel navrhuje, změnou právního předpisu učinit pouze zákonodárce. Ústavněprávně relevantními námitkami jsou však tvrzené nedostatky odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
9. Ke čtvrté v dovolání předestřené otázce - "jaký význam má pro námitku promlčení dřívější právní názor soudu o předčasnosti uplatnění nároku?" - stěžovatel správně poukazuje, že ji Nejvyšší soud posoudil jako pro rozhodnutí městského soudu irelevantní. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že touto otázkou se městský soud nezabýval, tudíž o ní ani neučinil žádný závěr. Stěžovatel však nenamítl, že tuto otázku městskému soudu předložil ani nenamítl absenci jejího posouzení právě v závislosti na jím uplatněné obraně v řízení před městským soudem. Nejvyšší soud se proto touto otázkou, stejně jako nyní Ústavní soud, nemohl zabývat. Pro vyloučení jakýchkoli pochybností lze též uvést, že i kdyby byla potenciálnímu "ujištění" žalobce o do té doby nepromlčeném nároku (byť stěžovatel nedokládá, kdy se tak mělo stát) přiznána relevance, je tento názor nerozhodný již proto, že městský soud jednoznačně uzavřel, že předmětný nárok byl stěžovatelem uplatněn až v roce 2015, tedy po změně judikatury o promlčitelnosti nároků na náhradu nemajetkové újmy a dlouho po uplynutí promlčecí doby. Ani tento závěr stěžovatel nezpochybnil, zatímco městský soud jej logicky odůvodnil s poukazem na konkrétní a jednoznačné důkazy.
10. Ani druhou námitku směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, tedy že stěžovatel u páté v dovolání předestřené otázky nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, neshledal Ústavní soud opodstatněnou. Stěžovatel se v ústavní stížnosti pokusil reformulovat Nejvyššímu soudu položenou otázku, přičemž ale obsahově nezpochybnil závěr o absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ani neuvedl, jaký předpoklad měl údajně mít v dovolání na mysli. Proto nelze než odmítnout tezi o nepřezkoumatelnosti této části odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť v tomto ohledu zjevně dovolání nesplňovalo povinné zákonné náležitosti na ně kladené (k důsledkům viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.).
11. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možno vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Tak se napadenými rozhodnutími stalo. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu