ECLI:CZ:US:2021:3.US.426.21.1
sp. zn. III. ÚS 426/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL. M., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 3 Tdo 1030/2020-1903, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. prosince 2019 č. j. 14 To 260/2019-1535 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. června 2019 č. j. 6 T 55/2018-1415, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, neboť společně s dalšími osobami odcizil v rámci desítek skutků motorovou naftu a automobilový benzin, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši přibližně dvou milionů Kč. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání šedesáti měsíců. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest v počtu 365 denních sazeb po 5 750 Kč, tedy v celkové výši 2 098 750 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce dvaceti čtyř měsíců. Stěžovateli byl též uložen trest propadnutí věci. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo společně s dalšími spoluobviněnými nahradit společně a nerozdílně škodu poškozené společnosti.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, na základě něhož Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil peněžitý trest v počtu 365 denních sazeb po 2 750 Kč, tedy v celkové výši 1 003 750 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce 18 měsíců.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu než stanoví zákon.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že základní otázkou v jeho věci je množství odcizených pohonných hmot. Právní otázka pak v této souvislosti směřuje k nesprávnému znaleckému posudku Českého metrologického institutu, který byl vypracován v rozporu s právními předpisy (zákonem o metrologii a vyhláškou Ministerstva průmyslu a obchodu č. 345/2002 Sb.), jakož i se závazným opatřením obecné povahy č. 0111-OOP-C009-15 vydaným Českým metrologickým institutem.
6. Soudy postupovaly v rozporu se základními pravidly pro posuzování znaleckých posudků, a to vzdor konstantní judikatuře, včetně judikatury Ústavního soudu. Obhajoba předložila vlastní znalecký posudek, který obecné soudy nebraly v úvahu.
7. Stěžovatel uvádí, že úkolem znaleckého posudku bylo zjištění minimálního množství nelegálně odčerpaných pohonných hmot v nádržích. Zkoumání odcizených pohonných hmot tak jednoduše spočívá ve změření úbytku pohonných hmot v samotných velkých nádržích, a to před čerpáním a po čerpání. Tyto stavy má kontrolovat a měřit radarový hladinoměr. Radarové hladinoměry mají podléhat každé dva roky certifikované revizi kvůli zjištění, zda správně měří. Nedochází-li k pravidelným revizím, mají jejich hodnoty pouze orientační povahu. Znalecký posudek, z něhož soudy vycházely, byl zpracován pouze z podkladů předložených poškozenou společností. Sám znalec pracoval pouze s listinnými podklady, osobně ani hladinoměry nezkontroloval. Znalec zároveň ve znaleckém posudku uznal, že hladinoměry nebyly revidovány. Měřidla nebyla v daném případě revidována pět let. Znalec při svém výslechu v hlavním líčení uvedl, že při stanovení nejvyšší možné odchylky vycházel ze svých zkušeností. Takové fatální pochybení je v rozporu s právem na soudní ochranu.
8. Z důvodu uvedených fatálních pochybení znalce se stěžovatel obrátil na Slovenský metrologický ústav, který konstatoval, že posudek opírající se o nerevidovaná měřidla nelze ani vypracovat. Stěžovatel se obrátil též na subjekt Slovenská legálna metrológia, n. o., z jejíchž závěrů plyne, že na danou věc je nutno aplikovat největší dovolenou chybu měřidel +-4 mm, což podstatně mění množství odcizených pohonných hmot.
9. Stěžovatel považuje za chybný postup obecných soudů, které jím předložené posudky hodnotily toliko jako listinné důkazy.
10. Nejvyšší soud zcela opomenul argument obhajoby, že opatření obecné povahy uvádí, že největší povolená chyba po instalaci do nádrže činí +-4 mm, čímž ignoroval klíčový argument. Nelze tedy přijmout, a to ani z pohledu principu in dubio pro reo, obecnými soudy uplatněnou odchylku +-1 mm.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, byly již vypořádány napadenými rozhodnutími. Taktéž Nejvyšší soud, který sice dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, se zabýval otázkou znaleckého posudku, který měl být dle názoru stěžovatele vadný, resp. vycházel z nesprávně stanovených hodnot. K uvedenému Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel vznáší především námitky skutkového charakteru (otázky stran zjištění množství odcizených pohonných hmot), na základě nichž zpochybňuje způsob, jakým obecné soudy hodnotily důkazy. Ústavní soud však není povolán namítaná pochybení přezkoumávat, resp. Ústavní soud vychází ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však v posuzované věci bylo vyloučeno, v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se vypořádaly se stěžejní stěžovatelovou námitkou ohledně odchylky měření (vyšší odchylka je použitelná, pokud je látka v nádrži, naopak odchylka 1 mm se používá za situace, kdy jsou poměřovány dva stavy hladiny kapaliny, přičemž tyto závěry byly i ověřeny). Pokud jde o podklady obhajoby k měření odcizených pohonných hmot, obecné soudy se s nimi dostatečně vypořádaly v souladu s výše uvedenými požadavky na hodnocení důkazů. Ústavní soud tudíž neshledal zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Nelze ani dovodit porušení zásady in dubio pro reo a tedy čl. 40 Listiny, neboť pro uplatnění této zásady nenastaly v posuzované věci podmínky. Skutkový stav byl náležitě objasněn, a tudíž nevznikly pochybnosti, které by odůvodňovaly použití této zásady.
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu