ECLI:CZ:US:2021:3.US.429.21.1
sp. zn. III. ÚS 429/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České asociace dodavatelů zdravotnických prostředků ("CZECHMED"), se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, zastoupené JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 648/2020-589, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. 3 Cmo 193/2018-495, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, č. j. 21 Cm 1/2017-460, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze [pozn. Ústavního soudu: ačkoliv se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti dovolává toliko zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, svou argumentaci fakticky směřuje rovněž proti citovaným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu; Ústavní soud proto přezkum rozšířil rovněž na tato rozhodnutí, jelikož opačný postup by považoval za projev přepjatého formalismu], neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V nyní posuzovaném řízení rozhodovaly obecné soudy o žalobě, kterou se stěžovatelka, jako zájmové sdružení právnických osob založené mimo jiné za účelem hájení společných zájmů svých členů, jež jsou dodavateli zdravotnických prostředků, domáhala zdržovacích a odstraňovacích nároků z důvodu ochrany před tvrzeně nekalosoutěžním jednáním žalované, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, jehož se měla žalovaná dopustit při provádění veřejného zdravotního pojištění tím, že dle názoru stěžovatelky roztřídila inkontinenční pomůcky do příslušných kategorií výše úhrad z veřejného zdravotního pojištění svévolně, tj. bez opory v zákoně a bez diskuze s odbornou veřejností, netransparentně a nepřezkoumatelně, čímž nepřípustně ovlivnila hospodářskou soutěž, a rovněž tím, že uveřejnila tvrzení, která bezdůvodně označují předmětné zdravotnické inkontinenční prostředky za předražené.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, v záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit ze specifikovaných webových stránek aktuální číselník zdravotnických prostředků ve stěžovatelkou požadovaném rozsahu zdravotnických prostředků pro inkontinenci a zdržet se na těchto stránkách publikace úhrad předmětných zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění o stejné výši, jako je uvedena v aktuálním číselníku zdravotnických prostředků hrazených na poukaz (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit z jejích webových stránek specifikované tiskové zprávy, odstranit z jejího profilu na sociální síti Facebook specifikované příspěvky a zdržet se šíření specifikovaných informací týkajících se předražení zdravotnických prostředků pro inkontinentní (výrok II.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit závadný stav navrácením úhrad specifikovaných zdravotnických prostředků pro inkontinentní na specifikovanou hodnotu uvedenou pro jednotlivé zdravotnické prostředky v číselníku zdravotnických prostředků hrazených na poukaz (výrok III.), a dále zastavil řízení ohledně návrhu stěžovatelky na uložení povinnosti žalované odstranit z jejích webových stránek specifikovaný dokument a na uložení povinnosti zdržet se další publikace tohoto dokumentu se specifikovanou výší úhrad zdravotnických prostředků (výrok IV.).
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který rubrikovaným rozsudkem potvrdil výroky I. až III. rozhodnutí nalézacího soudu a současně zastavil řízení ve vztahu k jeho výroku IV.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
6. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, přičemž na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, jakou použila již v předchozím řízení. Opětovně tudíž vyjadřuje přesvědčení, že žalovaná přenastavením úhradových pravidel prostřednictvím tzv. číselníků soutěžně poškodila dodavatele předmětných zdravotnických prostředků, a tedy i stěžovatelku, kterýžto závěr odůvodňuje rovněž odkazy na judikaturu Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/15 (N 89/85 SbNU 503; 231/2017 Sb.) ze dne 30. 5. 2017; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], jakož i Soudního dvora Evropské unie [srov. rozsudek Tribunálu (druhého senátu) ve věci Dôvera zdravotná poisťovňa v. Komise ze dne 5. 2. 2018, T-216/15]. Uvádí, že v citovaném nálezu Ústavní soud "v žádném případě nevyloučil přezkoumatelnost agendy číselníků zdravotnických prostředků v občanském soudním řízení, jak věc nesprávně posoudil Vrchní soud a soud první instance." Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že rezignovaly na zjišťování skutkového stavu věci ve vztahu k závěru, že jednání žalované nebylo rozporné s dobrými mravy soutěže. Za věcně nesprávný označuje závěr Nejvyššího soudu, že k zamítnutí odvolání došlo na základě dvou samostatných právních důvodů, když má za to, že vrchní soud rozhodnutí o odvolání založil toliko na jediném právním důvodu, tj. že napadené jednání žalované postrádá soutěžní moment.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je totiž přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Napadená rozhodnutí však takovými vadami, které by odůvodnily kasační zásah Ústavního soudu, netrpí.
9. Jak se podává z obsahu shora referované ústavní stížnosti, její podstata spočívá v polemice s interpretací a aplikací podústavního práva; konkrétně s tím, zda lze jednání žalované označit za nekalosoutěžní ve smyslu ustanovení §2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ještě jednou budiž řečeno, že úkolem Ústavního soudu není výklad podústavního práva a ani sjednocování jeho výkladu, jelikož tento úkol primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. zejména ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů). Ústavní intenzity by proto podobné případy mohly dosáhnout toliko tehdy, když by způsobem zvoleného výkladu a aplikace podústavního práva došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, tzn. jednalo by se o zcela excesivní vybočení z dikce či smyslu aplikované zákonné normy, což se však v nyní posuzované věci nestalo. Závěry obecných soudů, že jednání žalované týkající se tvorby číselníků nelze považovat za nekalosoutěžní, neboť postrádá jakýkoli soutěžní záměr i rozpor s dobrými mravy (srov. rozsudek vrchního soudu, body 10-12, rozsudek městského soudu, body 8-9, body 18-20), jsou dostatečně odůvodněné, a to mj. odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a související stanoviska doktríny, a zjevně tak nepředstavují projev nepřípustné svévole ve shora naznačeném smyslu. Z napadených rozhodnutí je tedy patrno, jakými úvahami se obecné soudy řídily při výkladu a aplikaci generální klauzule nekalé soutěže, přičemž na jejich závěrech zdejší soud neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám, jež se týkají usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelkou podané dovolání. Bylo-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou nosných důvodech, přičemž stěžovatelka v dovolání jeden z těchto důvodů vůbec nezpochybnila, nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že její dovolání odmítl jako nepřípustné (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 970/07 ze dne 2. 9. 2008). Ústavní soud přitom nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu bylo založeno toliko na jednom právním důvodu, tedy že jednání žalované postrádá soutěžní moment či záměr. Odvolací soud totiž při zohlednění skutkových okolností nyní posuzovaného případu výslovně uvedl (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 12), že "ve [stěžovatelčině] jednání tak chybí i naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy", čímž navázal na shodný závěr nalézacího soudu (srov. rozsudek městského soudu, bod 18 a n.). Jestliže snad stěžovatelka v této souvislosti namítá, že závěr o nepřítomnosti rozporu s dobrými mravy v jednání žalované je nedostatečně podložený, postačí připomenout, že žalovanou provedená změna v číselníku úhrad byla reakcí na vývoj v dodávkách předmětných zdravotnických prostředků související s vyplácením zpětných bonusů odběratelům těchto prostředků ze strany výrobců (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 5).
11. Ústavní soud má dále za to, že v daném případě bylo postupováno v souladu se závěry plynoucími ze shora citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/15. Ústavní soud zde zdůraznil (srov. bod 149), že základem budoucí úpravy systému úhrad zdravotnických prostředků, navazující na předchozí úpravu zrušenou uvedeným nálezem ke dni 31. 12. 2018, má být transparentnost a přezkoumatelnost, a tím ochrana práv všech dotčených osob, přičemž jednou z možných cest je, že se na rozhodování o výši úhrad zdravotnických prostředků budou účastnit i jiné subjekty než zdravotní pojišťovny, například zástupci odborných společností. Jak se podává z obsahu napadených rozhodnutí, ke změně v regulaci úhrad zdravotnických prostředků došlo v nyní posuzovaném případě právě až po konzultacích s odbornou veřejností i samotnými dotčenými dodavateli, přičemž řada předložených námitek byla ve výsledné podobě číselníku též zohledněna (srov. rozsudek městského soudu, bod 20). Závěry obecných soudů, jež zamítly žalobní nároky uplatňované stěžovatelkou z titulu tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalované, jsou rovněž v souladu s požadavkem přezkoumatelnosti postupu zdravotních pojišťoven. Postupem a rozhodnutími obecných soudů totiž navzdory odlišnému názoru stěžovatelky nedošlo k (obecnému) vyloučení agendy číselníků z přezkumu v občanském soudním řízení, nýbrž bylo toliko vysvětleno, že nároky související se změnou úhrad zdravotnických prostředků nelze uplatňovat prostřednictvím konkrétního - stěžovatelkou zvoleného - žalobního typu.
12. V neposlední řadě lze odmítnout rovněž stěžovatelčin odkaz na shora citované rozhodnutí Tribunálu, a to již proto, že toto rozhodnutí bylo ke kasačnímu opravnému prostředku zrušeno rozsudkem Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. 6. 2020 ve spojených věcech C-262/18 P a C-271/18 P, z něhož se mj. podává, že činnost slovenské Všeobecné zdravotní pojišťovny v rámci systému povinného zdravotního pojištění nemá hospodářskou povahu.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu