ECLI:CZ:US:2021:3.US.431.21.1
sp. zn. III. ÚS 431/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2020, č. j. 3 Tdo 1129/2020-153, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. února 2020, č. j. 7 To 42/2020-125 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 42 T 92/2019-102, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Trestného činu se měl dopustit stručně řečeno tím, že v prostorách kavárny provozované v obchodním domě, za přítomnosti nejméně 14 dalších osob, začal na poškozenou křičet vulgární urážky, a křikem jí hrozil, že si na ni počká a usmrtí ji, kdy vážnost svých výhrůžek podpořil sdělením, že je ochoten své výhrůžky splnit, i kdyby za své jednání musel vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž urážky a výhrůžky vykřikoval po dobu minimálně 5 minut, aniž by došlo k fyzickému napadení. Za to byl podle §358 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
3. O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, jímž napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §358 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
4. O dovolání stěžovatele rozhodl napadeným usnesením Nejvyšší soud tak, že je dle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") odmítl. Stěžovatel uvádí, že mu rozhodnutí dovolacího soudu bylo doručeno dne 15. 12. 2020.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly v jeho trestní věci zásadu subsidiarity trestní represe, čímž zcela vybočily z rámce, který jim určuje zákon. Tvrdí, že ze samotného dokazování vyplývá, že skutek, za který byl uznán vinným, nedosahuje intenzity trestného činu. Dále stěžovatel uvádí, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily důkazy, poukazuje na to, že výpověď svědka, jehož svědectví stěžovatel navrhoval, odvolací soud vyhodnotil jako nevěrohodnou, neboť se neztotožňovala s výpověďmi ostatních svědků. Uvádí, že soud vůbec nevzal v potaz možnost, že právě ostatní svědci - kolegové z práce poškozené - mohli být motivováni při své výpovědi snahou poškozené pomoci. Závěrem stěžovatel namítá, že nepřípustné přepínání trestní represe je dle jeho názoru dáno tím, že byl odsouzen za skutek, který nikdo v daný okamžik nevnímal jako natolik závažný, aby do něj musel zasáhnout. K nápravě stavu dle jeho názoru postačilo to, že svého "jednání zanechal a z místa odešel" (viz odst. 6 ústavní stížnosti).
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a vyvozením skutkových závěrů ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své základní právo na soudní ochranu, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Okresní soud se náležitě vypořádal s provedeným dokazováním, opřel své rozhodnutí o výpovědi několika svědků (např. poškozené H., Š., B. a H.). Krajský soud pak dokazování doplnil o výslech svědka, jehož svědectví se stěžovatel dovolával v hlavním líčení. Z hlediska dokazování je významné, že krajský soud rovněž uvedl, z jakých důvodů považuje tuto výpověď o poklidném hovoru mezi stěžovatelem a poškozenou za účelovou (dle výpovědi jiných svědků byl křik slyšet až v kuchyni zařízení). Rovněž dovolací soud své rozhodnutí dle Ústavního soudu řádně odůvodnil. Ústavní soud proto neshledal, že by se obecné soudy dopustily vykročení z pravidel spravedlivého procesu.
10. K namítanému rozporu se zásadou zakotvenou v čl. 39 Listiny ("žádný trestný čin bez zákona") Ústavní soud uvádí, že obecné soudy podrobně zdůvodnily, proč předmětné jednání naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu. Ústavní soud na jejich závěrech nehodlá nic měnit. Okresní soud se ve svém rozsudku vypořádal s provedenými důkazy, uvedl v souladu s §125 odst. 1 trestního řádu, jaké skutečnosti vzal za prokázané, a své závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví (dle §358 tr. zákoníku) popsal v odst. 7 a 8 napadeného rozhodnutí. Krajský soud naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podrobně popsal v odst. 15 až 21 napadeného rozsudku krajského soudu. Soudy vzaly v úvahu, že stěžovatel nevybočil jen z rámce "normální reakce", jednání nebylo např. jen nevhodným a nepřípadným projevem stěžovatele, ale stěžovatel "ztropil výtržnost svým křikem a hrubými vulgárními urážkami a vyhrožováním" (cit. z odst. 7 rozsudku okresního soudu). Přihlédly k tomu, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že poškozená se stěžovatele bála, byla vyděšená, po konfliktu plakala (odst. 24 rozsudku krajského soudu), a že ji stěžovatel vyhledal v místě jejího zaměstnání s vědomím, že poškozené bude takové jednání velmi nepříjemné. Skutečnost, že nikdo z přítomných např. nepřivolal ochranku, stojí mimo určující rámec kvalifikace trestného činu.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Jejich závěry lze označit na logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Porušení stěžovatelových práv pak Ústavní soud v projednávané věci nehledal.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu