ECLI:CZ:US:2021:3.US.445.21.1
sp. zn. III. ÚS 445/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2020 č. j. 17 Co 155/2020-62 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 2020 č. j. 0 Nc 1509/2019-46, spojené s návrhem na zrušení §790 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) L. N. a 2) nezletilé N. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení §790 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Otcovství k druhé vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů (stěžovatele a první vedlejší účastnice) ještě v době těhotenství první vedlejší účastnice. Návrh stěžovatele na prominutí zmeškání popěrné lhůty byl zamítnut usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 10. 2019 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2020 č. j. 21 Co 345/2019-35. Rozsudkem ze dne 12. 2. 2019 okresní soud schválil dohodu rodičů, podle které byla nezletilá N. svěřena do péče první vedlejší účastnice a stěžovatel se zavázal platit jí výživné 3 000 Kč měsíčně. Dne 10. 7. 2019 stěžovatel podal návrh na popření otcovství k nezletilé. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2020 č. j. 0 Nc 1509/2019-46 návrh stěžovatele zamítl. Okresní soud uvedl, že za situace, kdy bylo otcovství k nezletilé určeno souhlasným prohlášením rodičů v době těhotenství první vedlejší účastnice, nezletilá se narodila 5. 1. 2017 a návrh na popření otcovství byl podán až dne 10. 7. 2019, přičemž návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty byl pravomocně zamítnut, nemohl být stěžovatel s ohledem na znění §779 odst. 1 a §790 občanského zákoníku se svým návrhem úspěšný.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že popěrná šestiměsíční lhůta stanovená v §790 odst. 1 občanského zákoníku uplynula již dne 5. 7. 2017.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že omezení možnosti popírat otcovství před soudy pouze v krátké šestiměsíční lhůtě považuje za diskriminaci jeho osoby jako nesezdaného muže oproti možnosti sezdaného muže popírat otcovství ve lhůtě do šesti let od narození dítěte. Stěžovatel je přesvědčen, že oba muži se nacházejí ve stejném právním postavení a oba jsou postiženi důsledky podvodného jednání jejich partnerky na dobu, která může trvat i několik desetiletí. Stěžovatel proto nevidí žádný důvod pro právní zakotvení rozdílných možností při posuzování práv na obranu těchto osob formou popírání otcovství před soudy, a současnou právní úpravu zakotvenou v §790 odst. 1 občanského zákoníku považuje z důvodů, které dále rozvádí, za rozpornou s přirozenými principy lidství, neboť nedůvodně znevýhodňuje nesezdané muže.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud před samotným přezkumem opodstatněnosti ústavní stížnosti přistoupil k posouzení splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účasten řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní stížnost však není přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
7. Stěžovatel brojí proti rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na popření jeho otcovství k nezletilé. Stěžovatel však opomenul, že proti usnesení krajského soudu je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu, o čemž byl v napadeném rozsudku krajského soudu řádně poučen.
8. Podle §236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, současně platí, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
9. Jelikož předmětem řízení před obecnými soudy bylo právě rozhodování o popření otcovství, bylo proti rozsudku krajského soudu ex lege přípustné dovolání, které však stěžovatel (jak alespoň vyplývá z obsahu ústavní stížnosti) nepodal, a tudíž je nutno nyní posuzovanou ústavní stížnost označit jako nepřípustnou.
10. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení §790 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání spolu s ní podaného návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [viz shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351) nebo ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2162/13].
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jelikož bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto neprodleně, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrh na zrušení §790 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu