ECLI:CZ:US:2021:3.US.453.21.1
sp. zn. III. ÚS 453/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Seilera, advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 30 Cdo 3177/2020-146, rozsudku Městského v Praze ze dne 25. června 2020 sp. zn. 53 Co 86/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2019 sp. zn. 31 C 316/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhuje, aby mu byly přiznány náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal (jde o v pořadí třetí kompenzační řízení) zadostiučinění v penězích ve výši 51 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 22 C 11/2013. V posledně uvedeném řízení (jde o druhé kompenzační řízení) se stěžovatel domáhal kompenzace za nepřiměřenou délku jiného řízení (prvního kompenzačního řízení).
3. Stěžovatelova žaloba na kompenzaci za průtahy, ke kterým mělo dojít v řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 22 C 11/2013, byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 31 C 316/2015 zamítnuta. Rozsudkem Městského v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 53 Co 86/2020 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 č. j. 30 Cdo 3177/2020 bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že kompenzační řízení sp. zn. 22 C 11/2013 mělo jednoduchý charakter, neprováděl v něm žádné obstrukce, a přesto trvalo 2,5 roku. Před obecnými soudy poukázal na to, že Evropský soud pro lidská práva v některých případech již takovou délku řízení shledal nepřijatelnou. Obvodní soud, namísto toho aby z této skutečnosti vyšel, se však vyjádřil v tom směru, že přiměřená délka řízení není předvídatelná a je na něm, aby ji posoudil. Takový přístup má podle stěžovatele povahu libovůle v rozhodování. Podobnou libovůli projevil i Nejvyšší soud, který vyslovil, že přiměřenost délky řízení je třeba posuzovat individuálně. Tím ji ovšem učinil nepředvídatelnou, když v důsledku toho je jen na soudci, aby podle své libovůle sdělil, zda délka řízení byla přiměřená či nikoliv.
5. Dle stěžovatele též soudy měly přihlédnout k tomu, že je mu již 67 let a jeho zdravotní stav není dobrý, což v řízení doložil. Osoba starší a nemocná nepřiměřenou délku kompenzačních řízení snáší hůře než zbytek obyvatelstva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádné zásadní argumenty, které by vypovídaly o porušení jeho základních práv a svobod. Úvaha soudů, že každý případ je nutno posuzovat individuálně na základě jeho konkrétních okolností, a nikoliv bez dalšího vycházet z určité pevně předurčené doby, po kterou smí soudní řízení trvat, není projevem nějaké jejich libovůle, nýbrž běžnou a správnou praxí. Chybný by byl naopak přístup navrhovaný stěžovatelem, neboť by vedl k "mechanickému" přístupu odhlížejícímu od konkrétní reality.
9. Jde-li o horší zdravotní stav a vyšší věk stěžovatele, z těchto skutečností bezprostředně nevyplývá, že by 2,5letou délku řízení nebylo možno považovat za přiměřenou. Nadto třeba upozornit, že stěžovatel provádí řetězení kompenzačních řízení a v takovém případě je třeba přistupovat k opakovaně uplatňovaným nárokům účastníků zdrženlivě kvůli možnému zneužití práv (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14 či ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2633/15).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
11. S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval uplatněným návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu