ECLI:CZ:US:2021:3.US.456.21.1
sp. zn. III. ÚS 456/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ALFA insolvenční v.o.s., sídlem Olšany u Prostějova 462, zastoupené JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem se sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti výroku XI. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2020, č. j. MSPH 89 INS 20225/2019-B-8, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného výroku XI, kterým Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") schválil stěžovatelce jako insolvenční správkyni vyplacení zálohy na odměnu za přezkoumávané přihlášky pohledávek 26 věřitelů ve výši 7 865 Kč včetně DPH. Stěžovatelka má za to, že tímto výrokem bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Pro úplnost nutno konstatovat, že stěžovatelka v záhlaví citované rozhodnutí městského soudu ústavní stížností již jednou napadla, kdy souběžně s ní podala proti tomuto usnesení odvolání. Za dané situace Ústavní soud tehdejší ústavní stížnost stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2589/20, a to pro nepřípustnost, kdy vzhledem k souběhu s podaným odvoláním byla ústavní stížnost předčasná. Odvolání stěžovatelky pak bylo odmítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020 č. j. MSPH 89 INS 20225/2019, 3 VSPH 1100/2020-B-12, také pro nepřípustnost. Proto stěžovatelka v záhlaví citované usnesení městského soudu napadla ústavní stížností novou, právě posuzovanou.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že městský soud rozhodl tak, že blíže označení dlužníci jsou oprávněni podat návrh na povolení oddlužení, schválil oddlužení těchto dlužníků plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a dále uložil dlužníkům, plátcům mzdy, platu a jiných příjmů dlužníků, stěžovatelce jako insolvenční správkyni a věřitelům dlužníků povinnosti související se schválením oddlužení. Konečně nyní napadeným výrokem XI schválil vyplacení zálohy na odměnu stěžovatelky za přezkoumávané přihlášky 26 věřitelů ve výši 7 865 Kč včetně DPH.
4. Při stanovení odměny za přezkoumávání pohledávek vyšel městský soud ze skutečnosti, že byly přezkoumávány pohledávky 26 věřitelů; proto odměnu stanovil bez ohledu na to, že někteří věřitelé mohou podat více přihlášek. Odkázal přitom mimo jiné na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 89 INS 33458/2014, 1 VSPH 1301/2017, podle něhož není důvod rozlišovat z hlediska určení odměny insolvenčního správce mezi přihláškou pohledávky, v rámci které věřitel přihlásí veškeré dílčí pohledávky, a mezi pohledávkami přihlášenými věřitelem separátně. V opačném případě by mohlo dojít k situaci, kdy by správce nárokoval odměnu rovněž z dílčích pohledávek přihlášených v rámci jediné přihlášky, což však nebylo úmyslem zákonodárce, který při úvaze o principu přiznání odměny za přezkum vycházel z institutu přihlášky pohledávky, a nikoliv z dílčích pohledávek jednotlivých věřitelů.
5. S tímto postupem však stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí, neboť podle jejího názoru insolvenčnímu správci náleží záloha na odměnu za přezkum každé dílčí přezkoumávané pohledávky, tj. pohledávky zařazené do seznamu přihlášených pohledávek. Výše uvedené tak v poměrech právě posuzované věci údajně znamená, že stěžovatelce jako insolvenčnímu správci náleží záloha na odměnu za přezkum 36 jednotlivých dílčích pohledávek (tj. nikoliv za přezkum pohledávek 26 věřitelů, jak určil městský soud). Stěžovatelce proto měla být přiznána záloha na odměnu za přezkum 36 pohledávek ve výši 9 000 Kč a dále náhrada za DPH.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Předně je třeba uvést - což reflektuje i stěžovatelka v ústavní stížnosti - že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Jakkoliv totiž úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k limitům, které zákonodárce v civilním řízení v tomto ohledu vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance fakticky nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatelky, byl by zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
11. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval též rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (k čemuž je srovnatelné i rozhodování o záloze na odměnu stěžovatelky jako insolvenční správkyně) a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě.
12. Uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v daném případě podporuje i skutečnost, že rozhodnutí o vyplacení zálohy na odměnu insolvenčního správce je rozhodnutím v rámci dohlédací činnosti. Takovýmto rozhodnutím není ani sám městský soud jako insolvenční soud vázán a může jej v průběhu insolvenčního řízení změnit. Určená záloha tak může (ale nemusí) reflektovat konečnou výši odměny insolvenčního správce (srov. k tomu i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. MSPH 89 INS 20225/2019, 3 VSPH 1100/2020-B-12, vydaného ve věci stěžovatelky). Proto nelze ani beze zbytku přijmout úvahy stěžovatelky, že brojila-li by proti výši přiznané odměny až v rámci rozhodnutí, jímž soud vezme na vědomí splnění oddlužení a jímž zároveň rozhodne o odměně insolvenčního správce, pak by tím údajně porušila princip legitimního očekávání dlužníků i věřitelů. Z povahy rozhodování o výši zálohy totiž nelze uzavřít, že by z ní dlužníci, věřitelé nebo kdokoliv jiný mohl jednoznačně dovozovat konečnou výši odměny, která bude insolvenčnímu správci přiznána.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím (jeho výrokem XI) nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu