ECLI:CZ:US:2021:3.US.464.21.1
sp. zn. III. ÚS 464/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Správy Pražského hradu, sídlem Pražský hrad, Praha 1 - Hradčany, IČ: 493 66 076, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2020 č. j. 28 Cdo 3345/2020-651 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2020 č. j. 29 Co 438/2019-626, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Pavla Vulterina, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 2. 2021, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Ústavní soud jen stručně konstatuje podstatný obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 60 C 34/2008 a napadených rozhodnutí, protože jsou účastníkům známy.
3. Rozsudkem ze dne 18. 4. 2016 č. j. 24 Co 79/2013-372 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 30. 8. 2012 č. j. 60 C 34/2008-222 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 2012 č. j. 60 C 34/2008-229, jimž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ?Pozemkového úřadu Praha ze dne 29. 8. 2008 č. j. PÚ 6666/92/2, že paní Marie Holíková - právní předchůdkyně žalovaného Pavla Vulterina (dále jen "žalovaný"), není vlastníkem pozemku p. č. X v k. ú. Hradčany, obec Praha.
4. Obvodní soud, po povolení obnovy řízení o nahrazení správního rozhodnutí usnesením ze dne 5. 4. 2017 č. j. 60 C 34/2008-494 ve znění usnesení městského soudu ze dne 1. 11. 2018 č. j. 24 Co 119/2017-551, zamítl návrh na změnu rozsudku, a to usnesením ze dne 17. 7. 2019 č. j. 60 C 34/2008-597, a rozhodl o nákladech řízení. Dále městský soud usnesením ze dne 21. 5. 2020 č. j. 29 Co 438/2019-626 předcházející rozhodnutí potvrdil (ze dne 17. 7. 2019 č. j. 60 C 34/2008-597) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Usnesení městského soudu bylo doručeno stěžovatelce prostřednictvím právního zástupce dne 12. 6. 2020. Uvedené usnesení stěžovatelka napadla dovoláním dne 12. 8. 2020 a vymezila přípustnost dovolání dle §237 občanského soudního řádu, v závěru dovolání uvedla, že ve lhůtě 30 dnů bude dovolání doplněno.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením (druhé rozhodnutí ve věci) dovolání stěžovatelky odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání jen citovala dvě z kritérií přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, ale nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě dle §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedla přípustnost dovolání toliko, že a) závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; b) při řešení otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je odlišné od uvedení dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, v dovolacím řízení pro tento nedostatek nebylo možné pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že řízení před obecnými soudy bylo vedeno směrem zcela odporujícím účelu, smyslu i dikci zákona o půdě, resp. restitučnímu důvodu dle §6 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Nesouhlasila se závěrem soudů, že převedením náhrady 80 613,33 Kč na účet u Státní spořitelny nebyla řádně vyplacena náhrada, a to pro nepřítomnost vlastníka na území Československa, přestože nic nebránilo Olze Šulcové v příjezdu do vlasti. Nikdy nepožádala o vyplacení náhrady na jiný účet a státním orgánům nebyl znám žádný jiný její účet, dále poukázala na to, že byla řádně zastoupena zmocněncem, který měl dispoziční oprávnění k nakládání s jejím účtem.
7. Stěžovatelka tvrdila, že v řízení byla porušena procesní pravidla, kdy městský soud rozhodl bez jednání, a obvodním soudem byla po uplynutí stanovené lhůty zohledněna nová argumentace žalovaného po jedenácti letech probíhajícího řízení, že nebyla správně použita vyhláška č. 231/1956 Ú.l. při realizaci výplaty, která se nevztahovala na devizové cizozemce.
8. Právní závěry soudů jsou tak v extrémním rozporu se skutkovým stavem, soudy se zabývaly jen otázkou, zda došlo k vyplacení či nevyplacení náhrady za vyvlastnění pozemku, ale nevzaly v úvahu, že zmocněnec Olgy Šulcové nepřijal platbu a dal ji k dispozici, protože nedala souhlas k prodeji a proti výměru o vyvlastnění se odvolala. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Nejvyššího soudu v obdobné věci, kdy došlo ke složení náhrady za vyvlastnění do úschovy, jež připadla státu po uplynutí kaduční lhůty (stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993 sp. zn. Cpjn 50/93 č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadená rozhodnutí jsou nesprávná jak z hlediska procesního postupu městského soudu, tak i právního posouzení předmětné věci Nejvyšším soudem, proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Před samotným věcným posouzením ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky posouzení ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Tato ustanovení jsou pak zákonným promítnutím principu subsidiarity ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud má vystupovat jako poslední garant základních práv a svobod, který zásadně nevstupuje do řízení v době, kdy se lze efektivní ochrany domoci před obecnými soudy [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (394/2016 Sb.); všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní stížnost je přípustná pouze, byly-li před jejím podáním marně vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž vyčerpáním všech procesních prostředků se nerozumí jejich vyčerpání jen pro forma (bez odpovídající argumentace), nýbrž uplatnění v takové podobě, aby se jimi příslušný soud mohl věcně zabývat (materiální aspekt). Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), u dovolání v občanskoprávním řízení se v prvé řadě předpokládá, že bude obsahovat řádnou argumentaci o své přípustnosti, jak předepisuje §241a odst. 2 občanského soudního řádu: "Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V těchto případech je pak nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu."
12. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud odmítl podané dovolání proti usnesení městského soudu z důvodu absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatelka totiž v dovolání nespecifikovala vazbu na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Na tuto věc tudíž plně dopadají závěry výše popsaného stanoviska pléna Ústavního soudu a je třeba učinit závěr, že nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je tak v rozsahu, ve kterém brojí proti usnesení městského soudu, nepřípustná.
13. Oproti tomu ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu splňuje zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
16. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nadto může Ústavní soud přezkoumat toliko z hlediska odepření spravedlnosti. Pro rozhodnutí o ústavní stížnosti je určující, zda Nejvyšší soud v souladu se zákonem posoudil náležitosti stěžovatelkou podaného dovolání. Pokud by totiž dovolání odmítl, aniž by k tomu byl dán některý z důvodů podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, takovéto rozhodnutí by mělo za následek odepření přístupu k dovolacímu soudu a tím i porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nebylo však možné seznat, že by se Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání stěžovatelky dopustil takových pochybení. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zabýval tím, zda stěžovatelka splnila povinnost předepsanou §241a odst. 2 občanského soudního řádu a vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání přitom plyne, že dovolání stěžovatelky neobsahuje způsobilé uvedení toho, v čem spatřuje přípustnost dovolání a absence této obligatorní náležitosti dovolání (lze doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
17. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Ústavní soud shledal, že právní zástupce stěžovatelky převzal usnesení městského soudu ze dne 21. 5. 2020 č. j. 29 Co 438/2019-626 dne 12. 6. 2020 prostřednictvím veřejné datové sítě. Lhůta k podání dovolání dle §240 odst. 1 občanského soudního řádu uplynula 12. 8. 2020. Dovolání bylo podáno poslední den dvouměsíční lhůty dne 12. 8. 2020 (č. l. 631), aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatelka v závěru dovolání uvedla, že ve lhůtě 30 dnů bude dovolání doplněno.
18. Stěžovatelka v dovolání uvedla, že přípustnost dovolání dovozuje z §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno a) závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, b) při řešení otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatelka uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které mělo vliv na rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka uvedla, že šlo o nesprávné posouzení podmínek vydání vyvlastněných pozemků v rámci restitučního řízení, jak jsou stanoveny platnou právní úpravou a ustálenou judikaturou; skutečnost, že odvolací soud opřel svoje rozhodnutí o tvrzení žalovaného, jež byla učiněna po koncentrační lhůtě; nepřezkoumatelnost rozhodnutí, v němž se městský soud nevypořádal s valnou většinou odvolacích námitek stěžovatelky; vydání napadeného usnesení bez nařízení jednání, a to i přes výslovný nesouhlas stěžovatelky.
19. Obvodní soud usnesením ze dne 1. 9. 2020 č. j. 60 C 34/2008-634, doručeným téhož dne zástupci stěžovatelky, vyzval stěžovatelku k doplnění dovolání v pětidenní soudcovské lhůtě (konec lhůty připadl na neděli 6. 9. 2020, a tak posledním dnem bylo pondělí 7. 9. 2020). Stěžovatelka prostřednictvím veřejné datové sítě doplnila dovolání bez respektu ke lhůtě soudem takto určené až 9. 9. 2020 (č. l. 642), tj o dva dny později.
20. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení usnesení soudu.
21. Nejvyšší soud postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 větě první občanského soudního řádu, neboť nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil, tedy nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 občanského soudního řádu). Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu se nemohl věcně zabývat.
22. Ústavní soud zhodnotil, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení čl. 11 a hlavy páté Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.
23. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu