ECLI:CZ:US:2021:3.US.469.21.1
sp. zn. III. ÚS 469/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Semiginovského, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, č. j. 28 Cdo 3005/2020-191, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 10. 2019, č. j. 35 Co 232/2019-117, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 9. 2019, č. j. 16 C 235/2018-100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podaná podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh přitom vyplývá, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení o zaplacení částky 13 980 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Stěžovatel se žalobou ze dne 20. 7. 2018 u okresního soudu domáhal uvedené sumy z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že stěžovatel nejprve na základě smlouvy o postoupení pohledávek úplatně od postupitelů nabyl práva na vydání náhradních pozemků a tyto na něj a Mgr. Dagmar Semiginovskou byly posléze Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem převedeny. Po 12 letech od podpisu této smlouvy byl ale kontrakt prohlášen za neplatný, přičemž se žalovaná Česká republika - podle stěžovatele bezdůvodně - obohatila tím, že se zbavila zákonné povinnosti plnit závazky vůči původním oprávněným a nenahradila stěžovateli investice do pozemku. V březnu roku 2018 přitom stěžovatel zahájil jiné řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3, v němž uplatňoval nárok na vydání částky 13 980 000 Kč z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 podle okresního soudu doposud neskončilo, a proto okresní soud rozhodl o zastavení řízení konaného před ním, neboť toto je vedeno pro skutkově shodný nárok.
3. K odvolání stěžovatele přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), který rozhodnutí okresního soudu ústavní stížností rovněž napadeným usnesením potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu s tím, že pokračování v řízení brání překážka věci zahájené, neboť stěžovatel oběma žalobami míří ke stejnému cíli a není rozhodné, jak v jednotlivých žalobách hodnotí věc po právní stránce. Krajský soud tedy svůj potvrzující závěr o zastavení řízení založil na zjištěném shodném předmětu obou řízení a na totožném okruhu jeho účastníků.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu nevymezil otázku, která by zakládala jeho přípustnost. I podle Nejvyššího soudu je pro posouzení překážky věci zahájené rozhodná totožnost řízení, která je dána shodou předmětu a jeho účastníků. Předmětem řízení je přitom žalobcem uplatněný procesní nárok odvíjející se od stejného skutku. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom podle Nejvyššího soudu spatřovat především v jednání a následku, který byl jednáním způsoben. Pro posouzení, zda je dána překážka věci zahájené, není přitom významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. V hodnocené věci přitom bude podle Nejvyššího soudu stěžovatelem uplatněný nárok řešen před civilním soudem, jenž se vypořádá s celým nárokem bez ohledu na jeho právní kvalifikaci. Jak nárok z titulu bezdůvodného obohacení, tak nárok z titulu náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá podle Nejvyššího soudu ze skutečnosti, že smlouva o převedení pozemků do vlastnictví stěžovatele a Mgr. Dagmar Semiginovské byla prohlášena neplatnou. Tato neplatnost poté vyvolala a má jediný následek - tvrzenou povinnost žalované zaplatit částku 13 980 000 Kč s příslušenstvím. V obou těchto kauzách je proto vedle totožnosti účastníků řízení (v obou případech je žalovanou Česká republika) dána i totožnost předmětu řízení.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud ve stručnosti následující.
9. Především, argumentace stěžovatele se poněkud míjí s podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž v napadeném usnesení výslovně uvedl, že v daném řízení tvrzená subsidiarita bezdůvodného obohacení ve vztahu k odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. řešena být nemohla, protože primárně musela být vyřešena otázka (ne)existence litispendence jako jedné z podmínek řízení. Protože zde překážka věci zahájené dána byla, řízení muselo být zastaveno.
10. S odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí se rovněž míjí stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), neboť stěžovatel nevysvětluje, jak by v jeho věci měly obecné soudy jakožto orgány státu upřednostňovat Českou republiku a nerespektovat rovnost účastníků. Doposud ostatně nebylo o stěžovatelově nároku proti České republice rozhodnuto a je tedy otázkou, z čeho stěžovatel dovozuje, že nemá reálnou možnost uplatnit svůj nárok vůči státu. V řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, bylo totiž - zjednodušeně vyjádřeno - pouze stanoveno, že o stěžovatelem uplatněném nároku se v souladu se zákonem povede to řízení, které bylo zahájeno jako první.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu