ECLI:CZ:US:2021:3.US.520.21.1
sp. zn. III. ÚS 520/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ř., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem, sídlem Ve skalách 2597/2, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 8 Tdo 26/2021-1133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2020 sp. zn. 67 To 241/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. července 2020 sp. zn. 4 T 114/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Skutkově spočívalo trestné jednání stěžovatele v tom, že vystavil spoluobviněné K. H. pro účely její žádosti o hypoteční úvěr nepravdivé potvrzení o výši příjmu, z něhož vyplývalo, že je zaměstnána u obchodní společnosti X, ačkoliv věděl, že spoluobviněná nikdy nebyla zaměstnána u uvedené společnosti a že údaje o vyplácené mzdě jsou nepravdivé.
3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, o němž bylo Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnuto tak, že rozsudek obvodního soudu byl v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu zrušen a podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným pomocí k přečinu úvěrového odvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nebyly v jeho věci dostatečně provedeny důkazy, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a došlo i k nesprávnému právnímu posouzení jeho věci.
6. Stěžovatel uvádí, že byly porušeny základní zásady trestního řízení, především pak zásada in dubio pro reo, což mělo za následek porušení jeho práva na soudní ochranu.
7. Stěžovatel dále podotýká, že mu v rámci dané skutkové podstaty nebyl prokázán úmysl. Stejně tak absentuje u stěžovatele i motiv, který nebyl prokázán. Obecné soudy nepostavily na jisto, že pouhým vyplněním formuláře mohl stěžovatel spáchat úmyslný trestný čin. Soudy taktéž neprokázaly, že by pracovní smlouva byla antedatovaná. K tomu dále stěžovatel uvádí, že pracovněprávní vztah vznikl, a bylo pouze hrubou nedbalostí, že tato skutečnost nebyla nahlášena příslušným úřadům.
8. Stěžovatel tvrdí, že v průběhu dokazování bylo prokázáno, že K. H. byla na základě pracovní smlouvy jediným zaměstnancem obchodní společnosti X, v období od prosince roku 2015 do listopadu 2016, což vyplývá ze znaleckého posudku znalce Milana Maříka, který nechal zpracovat stěžovatel. Na základě uvedené pracovní smlouvy byla spoluobviněné pravidelně vyplácena i měsíční mzda. V průběhu dokazování nebyla tato skutečnost vyvrácena. Za spoluobviněnou nebyly toliko prováděny povinné srážky, v důsledku čehož vznikly společnosti X, nedoplatky na sociálním a zdravotním pojištění a u finančního úřadu.
9. Stěžovatel taktéž poukazuje na údajnou nevěrohodnost svědkyně D., neboť ta se svou výpovědí pouze zamýšlela vyhnout vlastní trestní odpovědnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek obvodního soudu, který v celém rozsahu zrušil městský soud, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán tento rozsudek obvodního soudu případně zrušit podruhé.
11. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, jsou fakticky opakováním jeho obhajoby v trestním řízení. Stěžovatel většinou svých námitek rozporuje skutková zjištění učiněná v řízení před obecnými soudy a zpochybňuje způsob, jakým soudy hodnotily důkazy v jeho věci provedené. Stěžovatel vznáší skutková tvrzení a žádá po Ústavním soudu detailní přezkum skutkového stavu. Současně mlčky namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Ústavní soud však těmto námitkám skutkové povahy nemůže přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Je to však pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat.
15. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí uzavírá, že nelze dospět ani k namítané existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Stěžovatel předkládá svou verzi skutkového stavu, když tvrdí, že spoluobviněná H. skutečně byla zaměstnána v obchodní společnosti X, která jí vyplácela mzdu v příslušné výši. Skutečnost, že za ni uvedená společnost neodváděla žádné odvody a registraci na příslušných úřadech provedla až po podání vysvětlení před policejním orgánem, nazývá stěžovatel nedbalostí a shodou náhod. Obecné soudy však tuto skutkovou verzi vyvrátily provedeným dokazováním, zejména pak listinnými důkazy a výslechem svědků, když především svědkyně D. zdůraznila, že byla oklamána a dosazena do funkce jednatelky uvedené společnosti, přičemž jí byla slíbena práce svědkem D., ve skutečnosti však žádnou práci neobdržela a tato společnost ani nevyvíjela žádnou systematickou činnost. Ve světle těchto skutečností nelze skutkovou verzi uvedenou v odsuzujícím rozsudku krajského soudu hodnotit jako nelogickou nebo jako postrádající oporu v provedených důkazech. Ústavní soud tedy neshledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Námitky dotýkající se nesprávné právní kvalifikace posuzoval v dovolacím řízení Nejvyšší soud, na jehož podrobné závěry lze pro stručnost odkázat (body 20 až 23 napadeného usnesení). Těmto námitkám ostatně nelze v kontextu posuzované věci přikládat ústavněprávní rozměr, a tudíž nemá smysl, a ani to není úkolem Ústavního soudu, reprodukovat závěry Nejvyššího soudu k této otázce.
17. Jde-li o námitku porušení zásady in dubio pro reo, ani v tomto případě nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, neboť skutkový stav byl prokázán dostatečně, a tudíž nevznikly žádné pochybnosti, které by odůvodňovaly uplatnění této zásady.
18. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu