ECLI:CZ:US:2021:3.US.524.21.1
sp. zn. III. ÚS 524/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti I. M. P., zastoupené Mgr. Martinem Prosserem, advokátem, sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2020 č. j. 101 Co 344/2020-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.
U Okresního soudu Praha - východ je pod sp. zn. 31 Nc 2671/2019 vedeno řízení o péči a výživu nezletilých dětí stěžovatelky. Usnesením č. j. 31 Nc 2671/2019-138 ze dne 2. 9. 2020 okresní soud k návrhu otce nařídil předběžné opatření, kterým prozatímně upravil styk rodičů s nezletilými. Proti předběžnému opatření podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť neobsahovalo všechny stanovené náležitosti, které stěžovatelka ani přes výzvu nedoplnila.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvoláním bylo napadeno usnesení o nařízení předběžného opatření, tedy rozhodnutí nikoli ve věci samé. Dle §212a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu tak byl odvolací soud dle stěžovatelky povinen z vlastní iniciativy přezkoumat napadené rozhodnutí i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. Krajský soud nadto v odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že stěžovatelka byla ve výzvě soudu prvního stupně poučena o následcích neodstranění vad, ačkoli takového poučení se jí nedostalo. Bez něj údajně blanketní odvolání odmítnuto být nemohlo, ani kdyby směřovalo proti rozhodnutí ve věci samé.
Dále stěžovatelka uvádí, že odvolání doplnila a doručila ho odvolacímu soudu týden před jeho rozhodnutím. Odvolací soud si tak v době rozhodování musel být vědom toho, že odvolání již je plně projednatelné. Stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud v konečném důsledku zasáhl i do jejích "ústavních práv týkajících se rodinného života", neboť předběžným opatřením byl bezdůvodně a autoritativně stanoven způsob a rozsah styku s jejími nezletilými dětmi.
Stěžovatelka konečně vysvětluje, že ačkoli je proti napadenému rozhodnutí možné podat žalobu pro zmatečnost, ústavní stížnost není nepřípustná, neboť shledává naplněnými podmínky §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Žaloba pro zmatečnost údajně není účinným opravným prostředkem, neboť s pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že než by došlo k pravomocnému rozhodnutí o ní, bude pravomocně skončeno řízení ve věci samé, čímž ze zákona zanikne i nařízené předběžné opatření. Ve věci žaloby pro zmatečnost tedy dle stěžovatelky nemůže dojít k vyhovujícímu rozhodnutí, pročež by neústavní postup krajského soudu nikdy nebyl konstatován, natož napraven. Stěžovatelka má též za to, že krajský soud bude v obdobných situacích postupovat stejně i v budoucnu, čímž je naplněn požadavek přesahu vlastních zájmů stěžovatelky.
K následnému dotazu Ústavního soudu stěžovatelka uvedla, že žalobu pro zmatečnost skutečně nepodala. V této souvislosti dodala, že podle informací soudkyně Okresního soudu Praha - východ bude pravděpodobně v nejbližších dnech rozhodnuto ve věci samé, žalobu pro zmatečnost tak stěžovatelka považuje za zcela neefektivní a nedostatečný způsob ochrany svých práv.
Navzdory uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z důvodu nevyčerpání prostředku ochrany práva v podobě žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 4 občanského soudního řádu (k obecné povinnosti vyčerpat tento opravný prostředek viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008).
Na požadavku vyčerpat žalobu pro zmatečnost zásadně nic nemění skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno ve věci odvolání proti nařízení předběžného opatření (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 135/08 ze dne 26. 6. 2008). Ústavní soud ve své judikatuře na tomto zákonném požadavku v těchto případech trvá, a to bez ohledu na to, zda již bylo či by snad v nejbližší době mělo být v řízení, z něhož ústavní stížnost vzešla, rozhodnuto ve věci samé, či zda se rozhodování o předběžném opatření stalo bezpředmětným z jiného důvodu. Např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1647/17 ze dne 6. 6. 2017 Ústavní soud (taktéž ve věci styku s nezletilými) odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou pro nevyčerpání žaloby pro zmatečnost dokonce i v situaci, kdy samotný důvod odmítnutí odvolání spočíval v tom, že již neexistoval předmět řízení.
I kdyby přitom stěžovatelka měla pravdu, že by pravomocné rozhodnutí ve věci samé znemožňovalo meritorní rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost proti rozhodnutí o předběžném opatření (ačkoli z ústavní stížnosti není zřejmé, proč by tomu tak nutně mělo být), není důvod, aby Ústavní soud dopředu propočítával různé hypotetické scénáře toho, které rozhodnutí by mohlo být vydáno dřív, a dle toho posuzoval přípustnost ústavní stížnosti (stěžovatelka koneckonců ústavní stížnost podala v době, kdy nebylo o věci samé rozhodnuto ani soudem prvního stupně). To neznamená, že by rozhodnutí o odmítnutí odvolání nebylo Ústavním soudem vůbec přezkoumatelné, nýbrž že přezkoumatelným je zásadně až poté, kdy stěžovatelé definitivně neuspějí (ať už z jakéhokoli důvodu) s řádně podanou žalobou pro zmatečnost. Poté mohou podat ústavní stížnost, kterou se mohou domáhat nejen zrušení rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, nýbrž i původního odmítavého rozhodnutí.
Je pravda, že Ústavní soud v některých případech na vyčerpání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí ve věci nařízení předběžného opatření netrval (s argumentem, že nejde o efektivní prostředek), šlo ovšem o právně i skutkově značně odlišné případy. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 Ústavní soud uvedl, že "časový rámec, v němž by bylo možno řízení o této žalobě, resp. žalobách, realizovat ... v kontextu s možnou závažností následků, jež mohou v případě vydání či naopak nevydání předběžného opatření dle §76a občanského soudního řádu nastat, nezaručoval, že by se stěžovatelce, resp. nezletilé, dostalo včasné a účinné ochrany jejích práv". Zároveň Ústavní soud výslovně zdůraznil, že se tento závěr týká pouze předběžného opatření dle tehdejšího §76a občanského soudního řádu.
Na uvedený nález Ústavní soud navázal za podobných okolností v nálezech sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 a sp. zn. II. ÚS 2950/16 ze dne 7. 11. 2016. Ve všech těchto případech bylo předběžným opatřením nezletilé dítě umístěno do vhodného prostředí ve smyslu současného §452 zákona o zvláštních řízeních soudních. Šlo tedy o zásah mimořádné intenzity, u nichž navíc byla rychlost přezkumu podstatným faktorem (např. ve věci sp. zn. I. ÚS 2903/14 tehdejší stěžovatelka brojila proti rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření o jeden měsíc). V uvedených nálezech tudíž Ústavní soud ústavní stížnosti nepřípustné neshledal a rozhodl věcně, ovšem nikoli jen o tom, zda bylo odvolání odmítnuto v souladu s ústavním pořádkem, nýbrž i o ústavní konformitě samotných předběžných opatření. Právě jejich povaha totiž byla podstatou přezkumu Ústavního soudu i jeho procesního postupu z hlediska připuštění ústavní stížnosti.
V nyní posuzované věci bylo předběžným opatřením rozhodnuto ve zkratce o tom, že otec se s nezletilými bude stýkat každý lichý týden, zatímco stěžovatelka každý sudý týden. Stěžovatelka dle vlastních slov podala původně jen blanketní odvolání s tím, že ho buď odůvodní, nebo vezme zpět, a to podle toho, zda se nastolený režim v praxi ukáže pro nezletilé jako přínosný. Již to naznačuje, že nejde o situaci svou závažností srovnatelnou s případy řešenými výše citovanými nálezy, které teoreticky mohly vyžadovat, aby Ústavní soud zasáhl i mimo běžný pořad práva. Ostatně stěžovatelka napadá toliko rozhodnutí odvolacího soudu. Pouhým přezkumem ústavní konformity odmítnutí odvolání by Ústavní soud jen suploval činnost soudu příslušného rozhodnout o žalobě pro zmatečnost, který nadto může věc posoudit i z hlediska "běžné" zákonnosti, zatímco Ústavní soud by mohl napravit jen vady ústavněprávní intenzity.
Ústavní soud v této souvislosti dodává, že při přezkumu činnosti orgánů veřejné moci zastává princip zdrženlivosti, v souladu s nímž zásadně nepřezkoumává rozhodnutí dílčí povahy, nýbrž až rozhodnutí konečná, kterými definitivně dochází k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Z této praxe Ústavní soud připouští určité výjimky, a to i ve vztahu k rozhodnutím o předběžných opatřeních. I k jejich přezkumu nicméně přistupuje zdrženlivě, pročež např. v minulosti odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutí o předběžném opatření z toho důvodu, že po podání ústavní stížnosti bylo v dané věci vydáno pravomocné rozhodnutí o věci samé (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1349/09 ze dne 24. 9. 2009; srov. ale nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2433/15 ze dne 29. 11. 2016, v kteréžto věci byla žaloba pro zmatečnost řádně vyčerpána). Stěžovatelka přitom svou argumentaci staví v podstatě opačně, neboť argumentuje, že právě z toho důvodu, že jde o předběžné opatření, a právě z toho důvodu, že již brzy může být rozhodnuto ve věci samé, je na místě připustit ústavní stížnost namísto procesních prostředků dostupných v rámci obecného soudnictví. S tím se Ústavní soud neztotožňuje.
Jde-li konečně o argument, že krajský soud bude stejným způsobem postupovat v dalších věcech, čímž má být naplněn požadavek podstatného přesahu vlastních zájmů, Ústavní soud podotýká, že tímto způsobem by šlo zobecnit takřka jakékoli tvrzené pochybení soudu. I proto zákon o Ústavním soudu v §75 odst. 2 písm. a) nevyžaduje jakýkoli přesah zájmů stěžovatele, ale přesah z hlediska jeho významu podstatný, který je naplněn jen výjimečně (srov. případy uvedené např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2937/20 ze dne 18. 11. 2020). Nyní namítané pochybení je procesní povahy a mělo k němu dojít při rozhodování o předběžném opatření, již to dle názoru Ústavního soudu argument jeho významu poněkud oslabuje. Nadto jde o pochybení odčinitelné opravnými prostředky v rámci soustavy obecných soudů. Stěžovatelka pak ani nedokládá, že by k tomuto pochybení docházelo pravidelně (jen předpokládá, že tomu tak v budoucnu bude) či že by soudy v těchto případech rozhodovaly nejednotně.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný soudkyní zpravodajkou (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2183/18 ze dne 19. 9. 2018) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2021
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka