ECLI:CZ:US:2021:3.US.537.21.1
sp. zn. III. ÚS 537/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladislava Procházky, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, č. j. 20 Cdo 3478/2020-935, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 20 Co 205/2019-893, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4. 2019, č. j. 53 EXE 655/2014-846, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále stěžovatel namítá porušení principu, podle něhož základní práva a svobody mohou být omezeny jen tak, aby bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu s tím, že případné omezení základního práva (svobody) musí být ve srovnatelných případech shodné (čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce a zamítl též návrh na odklad exekuce (oprávněným byla v exekučním řízení společnost BLACK SYSTEM s. r. o.). V odůvodnění rozhodnutí okresní soud zejména uvedl, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu (v tomto případě směnečného platebního rozkazu), popřípadě vady nalézacího řízení a dospěl k závěru, že námitky obsažené v návrhu na zastavení exekuce měly být uplatňovány již v nalézacím řízení. Takové námitky proto nejsou způsobilým důvodem pro zastavení exekuce.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť se zcela ztotožnil s jeho závěry. Za protiústavní nelze podle něj považovat situaci, kdy okresní soud rozhodl směnečným platebním rozkazem na základě žalobcem předložené směnky vůči jejímu indosantovi (nyní stěžovateli), a to i kdyby skutečně byla stěžovatelova odpovědnost za zaplacení směnky dohodou vyloučena. Stěžovatel měl možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem a opožděné podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu jde proto k jeho tíži.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Dovolání v rozsahu výroku o odkladu exekuce není přípustné, a proto se Nejvyšší soud stěžovatelovým dovoláním zabýval pouze v rozsahu, v němž směřuje proti výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Nicméně i v tomto rozsahu muselo být dovolání odmítnuto, neboť krajský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Judikatura Ústavního soudu sice ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti daného případu, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce, to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu. Podle názoru Nejvyššího soudu je tak třeba dát krajskému soudu za pravdu v tom, že v nyní řešené věci mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi, jež vyplývají z judikatury Ústavního soudu, nebyly dány. Výkon směnečného platebního rozkazu v nyní řešené věci totiž nelze považovat za zjevně nespravedlivý nebo dokonce rozporný s principy právního státu.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Předně je třeba zmínit, že ústavní stížnost je do značné míry vystavěna na citaci částí odůvodnění nálezové judikatury Ústavního soudu, aniž by se ovšem stěžovatel pokusil důsledně aplikovat jím převzaté závěry na konkrétní okolnosti svého případu. Jak bude přitom stručně uvedeno níže, tato judikatura dopadala na podstatně odlišné skutkové okolnosti rozhodovaných věcí a není proto mechanicky přenositelná bez dalšího i na případ stěžovatele.
9. Vhodné je rovněž poznamenat, že nyní žalobkyní nárokovaná částka přesahující částku 13 mil. Kč představovala původně - což uvádí sám stěžovatel v ústavní stížnosti - pohledávku jeho samotného, kdy k jejímu zajištění vystavila v ústavní stížnosti jmenovaná obchodní společnost ve prospěch stěžovatele směnku, která byla postupně indosována až na žalobkyni. Žalobkyně přitom měla v řízení o směnečném platebním rozkazu zatajit, že mezi účastníky směnečného vztahu existovala dohoda, která vylučovala stěžovatelovu odpovědnost za přijetí a zaplacení směnky.
10. V návaznosti na tento kontext pak Ústavní soud uvádí ke stěžovatelově věci následující.
11. Předně nelze souhlasit s tvrzením, že by se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vůbec nezabýval otázkou existence možné zjevné nespravedlnosti (což ostatně vyplývá i z výše provedené rekapitulace), která by bránila výkonu rozhodnutí. Naopak stěžovatel - ač v řízení o směnečném platebním rozkazu zastoupen advokátem - proti němu nepodal včas námitky, a to vzdor tomu, že soudem v jiném řízení bylo rozhodnuto o neúčinnosti původního doručení směnečného platebního rozkazu; stěžovatel tak podal námitky takřka s měsíčním zpožděním. Nejvyšší soud výslovně potvrdil správnost závěru krajského soudu, že ve stěžovatelově případě (už pro právě uvedené) míra nespravedlnosti dotýkající se principů právního státu zjistitelná není. Je tak zřejmé, že se touto otázkou potenciální nespravedlnosti zabýval a argumentačně se s ní vypořádal. Tuto námitku proto Ústavní soud shledal neopodstatněnou.
12. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by ve směnečném vztahu vystupoval jako spotřebitel, což právě byly některé případy, na které dopadala odkazovaná nálezová judikatura Ústavního soudu. Z tvrzení samotného stěžovatele (který v ústavní stížnosti zdůrazňuje úspěšnost svých dřívějších ekonomických aktivit v několika zemích Evropy) lze totiž spíše dovodit, že předmětná směnka zajišťovala jeho pohledávky z podnikání. Stěžovateli ostatně nic nebránilo, aby jím tvrzenou výluku z odpovědnosti za přijetí a zaplacení směnky uplatnil v námitkovém řízení před soudem, k čemuž mu byl - v rámci jiného soudního řízení - vytvořen procesní prostor. Přesto jej stěžovatel nevyužil a uplatnění svých námitek se domáhá teprve v rámci exekučního řízení. Tím se ovšem stěžovatelův případ zásadně odlišuje od jím odkazované nálezové judikatury.
13. Ve stěžovatelově věci rovněž nebyla aplikována právní úprava, kterou by Ústavní soud označil svým rozhodnutím za protiústavní; navíc stěžovatel nebyl v rámci exekučního řízení např. v postavení nezletilého dítěte, které by bylo automaticky zasaženo konkrétní povinností něco hradit, aniž by si mohlo uvědomit obsah takto uložené povinnosti [srov. k tomu stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/]. Stěžovatele se nijak nedotkla ani neúměrně krátká třídenní lhůta k podání námitek do směnečného platebního rozkazu; stěžovatel totiž námitky podal až takřka měsíc od rozhodného okamžiku pro počítání lhůty. Zda tedy byla lhůta třídenní, osmidenní nebo patnáctidenní, na případ stěžovatele nemá vliv, neboť námitky podal v každém případě opožděně. Obecným soudům tak nelze ani vytýkat, že by se v rámci námitkového řízení odmítly a priori (a bezdůvodně) zabývat eventuálními kauzálními námitkami stěžovatele [srov. k tomu opačně skutkové okolnosti nálezu sp. zn. III. ÚS 1293/16 ze dne 24. 1. 2017 (N 17/84 SbNU 205) nebo nálezu sp. zn. I. ÚS 290/15 ze dne 16. 9. 2015 (N 169/78 SbNU 531)], nebo že by přehlédly zjevně neudržitelnou situaci, kdy se dluh 25 000 Kč rozrostl díky úroku 365 % ročně na částku 900 000 Kč.
14. Obecné soudy také jistě nemají v rámci svých rozhodnutí podporovat zneužívání institutu směnečného práva [srov. k tomu nález sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133)], nicméně primárním způsobem, jak takovému zneužívání zabránit, musí být právě okolnost, že směnečný dlužník bude mít reálný prostor k uplatnění své procesní obrany s tím, že se jí obecné soudy budou řádně zabývat. Skutečností ovšem je, že stěžovatel prostor pro tuto obranu efektivně nevyužil, což ostatně sám přiznává a odůvodňuje to zanedbáním povinnosti jeho tehdejšího právního zástupce, přičemž však v nyní posuzované věci nenastaly ani žádné takové okolnosti, které by výjimečně ospravedlňovaly zohlednění stěžovatelových námitek až v exekučním řízení tak, jak se podává z odkazované nálezové judikatury.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud dále uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti (podané dne 26. 2. 2021), zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu