ECLI:CZ:US:2021:3.US.550.21.1
sp. zn. III. ÚS 550/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., t. č. Vazební věznice Pankrác, zastoupeného Mgr. Ondřejem Říhou, advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 4 To 63/2020, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 4 T 3/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny a také byl v jeho věci porušen princip právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z dokumentů k ní přiložených vyplývá, že ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podle §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. c) tr. řádu a současně podle §71a tr. řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Městský soud dospěl k závěru, že důvody vazby uvedené v §67 písm. a) a písm. c) tr. řádu u stěžovatele i nadále trvají a vazbu nelze nahradit jiným opatřením, neboť nadále panuje důvodná obava, že by stěžovatel mohl uprchnout, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a to zejména s ohledem na jeho výši. Stěžovatel je navíc občanem Ruské federace, v České republice nemá oficiální příjmy a nemá zde ani pevný vztah.
3. K námitce stěžovatele, že v jeho případě došlo k překročení prekluzivní tříměsíční lhůty k rozhodnutí o vazbě ve smyslu §72 odst. 1 tr. řádu a měl by být tedy neprodleně propuštěn z vazby na svobodu, městský soud uvedl, že byť v jednom ze svých předchozích rozhodnutí při posuzování usnesení o vzetí stěžovatele do vazby nesprávně zamítl jeho stížnost pro opožděnost (protože v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vycházel z toho, že lhůta pro podání stížnosti počíná běžet od vyhlášení usnesení v přítomnosti obviněného a nikoliv až od doručení opisu usnesení), přesto tehdejší prvostupňové rozhodnutí o naplnění vazebních důvodů městský soud věcně přezkoumal (kdy důvody vazby u stěžovatele trvaly). Proto lze i přes zmíněné formální pochybení pro účely dodržení lhůty ve smyslu §72 odst. 1 tr. řádu vycházet z toho, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 44 Nt 23/2019 o vzetí stěžovatele do vazby nabylo právní moci až dne 12. 11. 2019, totiž ve spojení s usnesením městského soudu jako soudu stížnostního. Pokud tedy další rozhodování o trvání stěžovatelovy vazby následovalo až dne 7. 2. 2020, byla lhůta tří měsíců pro toto rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 tr. řádu podle městského soudu zachována a nedošlo tak objektivně k žádnému nepřípustnému prodloužení doby trvání vazby.
4. S touto argumentací městského soudu se ztotožnil vrchní soud v ústavní stížností rovněž napadeném usnesení a stěžovatelovu stížnost podanou podle §141 a násl. tr. řádu zamítl jako nedůvodnou, přičemž odkázal též na od té doby vydaná další rozhodnutí o trvání vazby, v nichž se obecné soudy touto námitkou stěžovatele opakovaně zabývaly.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí ve stručnosti následující; ve zbytku odkazuje na obsah odůvodnění napadených usnesení, která shledal ústavně souladnými.
9. Podle ustanovení §72 odst. 1 tr. řádu platí, že "[n]ejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby." Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje v podstatě jedinou námitku, tzn., že pro výše popsané pochybení městského soudu při posuzování jeho stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby nabylo usnesení o vzetí do vazby stěžovatele právní moci již dne 30. 10. 2019. Následovalo-li další posuzování důvodnosti trvání vazby až dne 7. 2. 2020, stalo se tak podle stěžovatele v rozporu s §72 odst. 1 tr. řádu, tedy až po uplynutí tam zmíněné tříměsíční lhůty.
10. K tomu Ústavní soud uvádí, že se stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevyrovnává s přesvědčivou argumentací obecných soudů, že byť městský soud ve svém rozhodnutí o přezkoumání důvodů vzetí stěžovatele do vazby skutečně formálně pochybil, vycházel-li z toho, že stěžovatel danou stížnost podal opožděně, přesto důvody vzetí stěžovatele do vazby věcně přezkoumal, což plyne i z příloh přiložených samotným stěžovatelem k nyní posuzované ústavní stížnosti, kdy stěžovatel ani proti tehdejšímu odůvodnění městského soudu v tomto ohledu ničeho podstatného v ústavní stížnosti nenamítá.
11. Z ústavněprávního pohledu tak lze i podle Ústavního soudu konstatovat, že podmínka pravidelného přezkumu důvodnosti trvání omezení stěžovatelovy svobody institutem vazby byla i v jeho případě splněna, a proto k neústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele v tomto smyslu z materiálního hlediska nedošlo, když stěžovatel opak v ústavní stížnosti ani důsledně netvrdí. Jak se navíc podává z napadených usnesení obecných soudů, v dané věci bylo o důvodnosti dalšího trvání vazby později opakovaně rozhodováno, vazební důvody byly shledány a vydaná rozhodnutí byla aprobována i stížnostním soudem.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu