ECLI:CZ:US:2021:3.US.555.21.1
sp. zn. III. ÚS 555/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 10. 2020, č.j. 25 EXE 2375/2019-198, a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. 11. 2020, č.j. 58 Co 258/2020-417, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 1. 10. 2020, č.j. 25 EXE 2375/2019-198, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Vítem Novozámským na majetek stěžovatele (výrok I.), stěžovateli uložil zaplatit oprávněnému (nezl. J. L.) náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II.) a zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 11 313,50 Kč (výrok III.).
2. Exekuce byla vedena podle předběžně vykonatelného výroku rozsudku okresního soudu ze dne 18. 6. 2019, č.j. P 43/2018-293, pro vymáhání pohledávky nedoplatku výživného a pro běžné výživné. Exekuční titul byl následně změněn rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), ze dne 9. 7. 2020, č.j. 58 Co 270/2019-524. Jelikož existence vykonatelného exekučního titulu je základní podmínkou pro nařízení, vedení a jakékoliv další pokračování exekuce, a protože tato podmínka s ohledem na změnu exekučního titulu v rámci odvolacího řízení nebyla splněna, okresní soud exekuci s odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o.s.ř. zastavil. O nákladech řízení účastníků rozhodl podle §89 exekučního řádu, který interpretoval v souvislosti s §271 o.s.ř. Procesní zavinění na zastavení exekuce shledal na straně stěžovatele, proto mu uložil zaplatit oprávněnému náklady exekučního řízení. Ze stejných důvodů stěžovateli uložil rovněž zaplatit náklady exekuce soudnímu exekutorovi. V této souvislosti uvedl, že to byl stěžovatel, který řádně neplnil svoji povinnost stanovenou předběžně vykonatelným exekučním titulem (k řádnému plnění povinnosti přistoupil až pod tíhou vedené exekuce) a vystavil se tak riziku vedení exekuce včetně důsledků z toho plynoucích, které mimo jiné spočívají v povinnosti náhrady nákladů řízení a nákladů exekuce.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 25. 11. 2020, č.j. 58 Co 258/2020-417, bylo odvolání stěžovatele proti výroku I. usnesení okresního soudu odmítnuto, neboť exekuce na majetek stěžovatele byla zastavena, stěžovateli tak takovým rozhodnutím nebyla způsobena žádná újma a nebyl tudíž subjektivně legitimován k podání odvolání proti tomuto výroku. Ve výrocích II. a III. bylo usnesení okresního soudu potvrzeno a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dle krajského soudu postupoval okresní soud správně, když shledal, že zavinění na zastavení exekuce tíží stěžovatele, a tudíž je povinen zaplatit náklady řízení oprávněného i náklady exekuce soudního exekutora. Zopakoval, že ve věci byla exekuce nařízena podle předběžně vykonatelného výroku rozsudku, když předběžně vykonatelné jsou rozsudky odsuzující k plnění výživného přímo ze zákona - viz §473 písm. a) zákona o zvláštních řízeních soudních, o čemž byl stěžovatel v rozsudku okresního soudu ze dne 18. 6. 2019, č. j. P 43/2018-293, (tj. v exekučním titulu) poučen. Stěžovatel se však rozhodl rozhodnutí soudu nerespektovat, zvýšené výživné, které mu bylo tímto rozsudkem uloženo, neplatil (platil toliko částku, kterou sám považoval za přiměřenou) a návrh k vymožení povinnosti exekucí tak byl zcela po právu. To, že v odvolacím řízení byl předmětný výrok odsuzující k plnění změněn, a tudíž podle něj nelze nadále vést exekuci, nelze přičítat k tíži oprávněnému ani dle krajského soudu.
II.
4. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s principem rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel se cítí býti poškozen celkovým způsobem vedení exekučního řízení a ústavní stížností napadenými rozhodnutími. Vymezuje se především proti závěru soudů o tom, že zastavení exekuce jde k jeho tíži, neboť se domnívá, že k takovému závěru chybí přesvědčivá argumentační opora.
III.
6. Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné především to, že argumentace stěžovatele se do značné míry míjí s obsahem napadených rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje své výhrady vůči řízení, z něhož vzešel exekuční titul, jakož i vůči původnímu postupu exekutora při doručování písemností. Tyto námitky však nemají dopad na napadená rozhodnutí a nijak blíže s nimi nesouvisí.
9. Přisvědčit však nelze ani námitkám, které se vlastního obsahu napadených rozhodnutí skutečně týkají. Předně je třeba zdůraznit, že exekuce vedená proti stěžovateli byla ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu zastavena. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že zastavení exekuce jde k jeho tíži, neboť se domnívá, že k takovému závěru chybí argumentační opora. Dle přesvědčení Ústavního soudu však obecné soudy zcela dostatečně a srozumitelným způsobem vyložily, proč dospěly právě k tomuto závěru, přičemž relevantní argumentaci způsobilou tento závěr jakkoliv zpochybnit stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Stěžovatel sice tvrdí, že nebyl dostatečně poučen o účincích předběžně vykonatelného rozsudku (postup okresního soudu v tomto směru považuje za ryze formalistický), ovšem skutečnost, že informace o předběžné vykonatelnosti byla uvedena v poučení obsaženém v rozsudku okresního soudu (jak uvedl okresní i krajský soud), sám nikterak nerozporuje.
10. Za přiléhavý pak Ústavní soud nepovažuje ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1928/11 ze dne 6. 11. 2013 (N 181/71 SbNU 185). Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, v čem konkrétně by měl být tento nález analogický ve vztahu k jím tvrzeným nedostatkům exekučního řízení. Nálezem bylo navíc rozhodováno o ústavní stížnosti, kterou bylo napadeno rozhodnutí krajského soudu, který potvrdil usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí. Oproti tomu v případě stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu rozhodnuto o zastavení vedené exekuce, a to právě s ohledem na změnu exekučního titulu v rámci odvolacího řízení.
11. Deficity relevantní z hlediska ústavněprávního posouzení nebyly shledány ani ve způsobu, kterým obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3436/18 ze dne 19. 2. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). K takovému pochybení však v nynějším případě nedošlo, jelikož obecné soudy zohlednily konkrétní okolnosti daného případu a své rozhodnutí také řádně zdůvodnily, přičemž tak učinily způsobem, kterému z ústavněprávního hlediska není co vytknout.
12. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu