ECLI:CZ:US:2021:3.US.564.21.1
sp. zn. III. ÚS 564/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., t. č. věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Markem Fikrem, advokátem se sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, č. j. 7 Tdo 1176/2020-1219, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2020, č. j. 5 To 25/2020-1114 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2020 č. j. 10 T 7/2019-923, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Olomouci ("vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále došlo k protiústavnímu pochybení při provádění dokazování dle čl. 38 odst. 2 Listiny, k porušení presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a v důsledku pochybení soudů nebylo respektováno rovněž právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel proti jinému (poškozené) užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a uvedeným činem způsobil těžkou újmu na zdraví, a proto byl za zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let. Současně mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené, Všeobecné zdravotní pojišťovně a České republice - Ministerstvu spravedlnosti.
3. Tohoto trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tím, že při návštěvě poškozené v jeho bydlišti dne 21. 1. 2019 ji v okamžiku, kdy okolo 19:00 hodin hodlala odejít z bytu, začal dusit, až upadla do mdlob, pak využil její bezbrannosti a svázal ji, zalepil jí ústa, zmocnil se její obuvi, telefonu a osobních dokladů a finanční hotovosti a takto ji držel v bytě do doby okolo 22:40 hodin, kdy se poškozené podařilo z pout vymanit, pokusila se uprchnout střešním oknem a z obavy před stěžovatelem se spustila po střeše a dopadla z výšky šesti metrů na zem, přičemž utrpěla závažná poranění (zejména tříštivou zlomeninu křížové kosti, zlomeninu obratle, zlomeniny patních kostí). Tím byla poškozená podstatně omezena v obvyklém způsobu života na dobu minimálně čtyř měsíců a nadále trpí středně těžkou posttraumatickou stresovou poruchou.
4. Odvolání stěžovatele bylo napadeným rozsudkem vrchního soudu ve výroku o vině a trestu zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud. Bližší rekapitulace napadených rozhodnutí není nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti případu známy.
5. Stěžovatel spatřuje porušení zmíněných základních práv v chybném vyhodnocení průběhu předmětné události. Po celou dobu trestního řízení totiž tvrdil, že si poškozená způsobila úraz sama, když v 19 hod. opustila jeho byt, aby se za pomoci náhradních klíčů později vrátila, vylezla na střechu a z té spadla. Učinila tak prý v důsledku svých psychických problémů. Tato skutková verze přitom nebyla vyvrácena a verzi poškozené nepodporuje jediný důkaz. V tomto směru stěžovatel především zpochybňuje závěry znalkyň MUDr. Holanové, MUDr. Sejbalové a PhDr. Spíškové a naopak se odvolává na posudek doc. Zvěřiny, který byl zpracován na jeho žádost. Stěžovatel tvrdí, že obhajoba nemá zaručena stejná práva jako obžaloba, neboť poškozený není povinen podrobit se znaleckému posouzení, přibere-li znalce obhajoba a nikoliv obžaloba. U poškozené přitom v minulosti byly zjištěny poruchy chování (paranoia, sebepoškozování, schizoidní porucha, autismus) a je proto otázka, kdy u ní byla posttraumatická stresová porucha přítomna. Okolnost, že obecné soudy nemají mechanicky přebírat závěry znalců, plyne i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel uzavírá, že jakkoliv byly uvedené znalecké posudky evidentně nesprávné, nelogické a protiřečící předchozím lékařským závěrům, byly nalézacím soudem přejaty a na jejich základě byl stěžovatel pravomocně odsouzen. Proto navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a na základě uplatněných stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud proto napadené rozhodnutí obecného soudu je dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval, a to i za situace, kdy si je vědom možného výkladu odlišného, který by byl také racionální. Z principu ústavně souladného výkladu a používání právních předpisů totiž plyne rovněž závěr, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, zasahuje-li jimi zvolený výklad do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, nikoliv ale v případě, kdy tento způsob výkladu Ústavní soud pouze nepovažuje za nejlepší, případně jediný možný.
8. Dále je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Úkol provádět dokazování skutkového stavu totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů pouze v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými. Pouze v těchto případech by totiž bylo lze dospět k závěru o porušení základního práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
9. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel cílí právě na tento (jím tvrzený) extrémní nesoulad a dovozuje z něj porušení principu presumpce neviny, když jeho čin údajně nebyl prokázán. Proto se Ústavní soud zaměřil na opodstatněnost této uplatněné námitky. Přitom však zjistil, že v nyní posuzované věci není dán shora uvedený nesoulad (o to méně extrémní) mezi výsledky provedeného dokazování a jeho právním hodnocením. Stěžovatel se proto mýlí, pokud tvrdí, že došlo k důkazní situaci označované jako "tvrzení proti tvrzení".
10. Jak se totiž podává z napadených rozhodnutí, v řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování a z něj vyplynulo, že kromě výpovědi poškozené byla její verze děje podpořena dalšími přímými či nepřímými důkazy. Je pravdou, že poškozená a stěžovatel nabídli dvě verze vývoje události inkriminovaného dne po 19. hod., nicméně již krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (viz např. bod 56) dostatečně pečlivě a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů shledal výpověď poškozené pravdivou a naopak výpověď stěžovatele vyvrácenou.
11. Ve stručnosti lze proto zopakovat, že několik svědků (sousedi stěžovatele) vypověděli, že slyšeli hluk na střeše a volání poškozené o pomoc, přičemž někteří z nich bydlí přímo pod pokojem stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že vůbec nevěděl, jak se poškozená v domě ocitla, proto nebylo shledáno věrohodným. Navíc za situace, kdy se poškozená měla nepozorovaně vrátit do bytu, který však kromě stěžovatele obývaly další dvě osoby, aniž by si toho některá z nich všimla. Podstatná byla rovněž okolnost, že poškozená ležela před domem bez bot, přičemž tyto boty byly nalezeny vedle stěžovatelovy postele. Jak proto uvedl krajský soud (bod 59), jen těžko si lze představit, že poškozená normálně z bytu odešla (jak stěžovatel tvrdil) bez bot, anebo by se později "nějak podloudně vrátila a boty nastražila obžalovanému do pokoje".
12. Shora zmíněné pochybení (extrémní nesoulad) neshledal Ústavní soud ani ohledně znaleckých posudků. Krajský soud vysvětlil, že v psychiatrické části posudku vystaveného na osobu stěžovatele nebyly zjištěny zásadní rozdíly, neboť posudky MUDr. Holanové, doc. Zvěřiny i Psychiatrické nemocnice Bohnice se shodly na zachované schopnosti rozpoznat protiprávnost jednání a toto ovládat. Protože však nebyla dosažena shoda ohledně přítomnosti sexuální deviace, přistoupil krajský soud k vypracování ústavního posudku a jeho vysvětlení hodnotil soud jako přesvědčivé. Krajský soud také dostatečně vyložil, proč se neztotožnil s obhajobou ohledně jejího tvrzení o zaujatém a neodborném vyšetření poškozené (bod 53). Tyto závěry následně potvrdil vrchní soud, který zdůraznil, že ohledně zdravotnické dokumentace poškozené si krajský soud opatřil další podklady, které byly reflektovány v doplňku znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a ve výslechu znalkyň při hlavním líčení (bod 36 rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud následně uvedl, že závěry ohledně sexuální deviace stěžovatele, jak plynuly z posudku MUDr. Sejbalové, byly zpochybněny dalšími znaleckými posudky (které však parafilii typu sadismu nevyloučily), a proto k nim soudy nepřihlížely (body 44 - 45). Nejvyšší soud rovněž přesvědčivě vysvětlil nedůvodnost námitky opomenutí zdravotní anamnézy poškozené znalkyněmi MUDr. Holanové a PhDr. Spíškové, když zdůraznil, že MUDr. Holanová vycházela z poměrně rozsáhlých podkladů o dřívějších léčeních a vyšetřeních poškozené a krajský soud tyto znalkyně pověřil doplnit posudky o další podklady, týkající se návštěv poškozené psychologů a psychiatrů, k čemuž byly následně soudem vyslechnuty. Tento nedostatek byl proto zhojen (bod 58). Z tohoto stručně provedeného popisu současně plyne, že obecné soudy mechanicky nepřebíraly názory znalců, jak tvrdí s odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel.
13. V nyní posuzované věci nedošlo ani k jevu, označovanému jako "opomenutý důkaz". O "opomenutém důkazu" totiž podle ustálené judikatury zdejšího soudu není namístě hovořit jen v případě, neprovede-li soud důkaz navržený účastníkem řízení, nýbrž pokud současně ani přesvědčivě nevysvětlí, z jakých důvodů jeho provedení považuje za nadbytečné, nedůvodné či jde podle jeho názoru o důkaz nevěrohodný anebo neproveditelný. Takovéhoto pochybení se však obecné soudy v posuzované věci nedopustily, neboť již krajský soud vysvětlil, z jakých důvodů nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku o duševním stavu poškozené (body 44 a 45 napadeného rozsudku) a touto námitkou se následně dostatečně zabývaly i soud odvolací (bod 37) a dovolací (bod 59). Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud nezjistil žádné pochybení na straně obecných soudů.
14. Souhrnně lze závěrem uvést, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je ve skutečnosti pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena především v rovině práva podústavního, kdy stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu