ECLI:CZ:US:2021:3.US.588.21.1
sp. zn. III. ÚS 588/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ctirada Hájka, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 30 Cdo 1976/2020-290, Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 62 Co 266/2019-248 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. dubna 2018 č. j. 28 C 144/2017-105, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, a JUDr. Martina Foukala, notáře, sídlem Michelská 22/12, Praha 4 - Michle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel podal proti vedlejší účastnici k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, způsobenou mu údajně nesprávným postupem vedlejšího účastníka (notáře JUDr. Martina Foukala) při sepisu notářských zápisů z let 2007 a 2008 (dále jen "původní notářské zápisy") a notářského zápisu z roku 2010 (dále jen "notářský zápis"; případně spolu s původními notářskými zápisy jen jako "notářské zápisy"). Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na přerušení řízení do skončení insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 11557/2011, co do částky 180 728,40 Kč řízení zastavil, a zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 22 769 588 Kč s příslušenstvím a částky 60 504 Kč.
3. Obvodní soud zjistil, že dohodou o narovnání z roku 2010 byla nahrazena vzájemná sporná práva a sporné povinnosti podle původních notářských zápisů mezi stěžovatelem, jako věřitelem, a jeho čtyřmi dlužníky. Předmětem (pozdějšího) notářského zápisu bylo sepsání uznání závazků dlužníky a dohoda o jejich splácení na základě již uzavřené dohody o narovnání. Po neplnění dlužníků byla některá následná exekuční řízení zastavena, neboť notářský zápis nebyl způsobilým exekučním titulem, a to pro absolutní neplatnost dohody o narovnání. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi postupem notáře a případnou škodou absentuje příčinná souvislost. Dluhy totiž nebyly vymoženy pro nedostatek hmotněprávních podmínek - neplatnosti dohody o narovnání. Tato dohoda o narovnání nahradila původní závazky mezi stěžovatelem a jeho dlužníky, přičemž notářský zápis nebyl vlastní příčinou neuspokojení dluhů stěžovatele; notářský zápis stěžovateli toliko poskytoval vyšší míru právní jistoty a vyvratitelnou právní domněnku o existenci a výši dluhu v té části, v níž byl dostatečně určitě specifikován (což ale podle dohody o narovnání v dalších částech nebyl). Řetězec příčin nutných ke vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu byl tudíž přetržen, neboť k stěžovatelem tvrzené škodě by došlo i bez notářského zápisu.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil v návětí uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem, že provedení důkazu původními notářskými zápisy bylo pro posouzení věci nadbytečné, neboť nemohlo změnit závěr o neplatnosti pro exekuční titul rozhodné dohody o narovnání. Notářský zápis byl vedlejším účastníkem sepsán podle shodných tvrzení stěžovatele a jeho dlužníků, přičemž nebylo jeho povinností zkoumat hmotněprávní titul pohledávek ani jeho obsah. Na rozdíl od obvodního soudu však městský soud shledal pochybení postupu vedlejšího účastníka; byť nebylo jeho povinností zkoumat obsah dohody o narovnání, měl účastníky upozornit na neurčité vymezení předmětu plnění. Tato skutečnost však neměla vliv na správný závěr obvodního soudu o nedostatku příčinné souvislosti. S ohledem na specifika věci změnil městský soud rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejšímu účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud shledal přípustnost dovolání v dosud neřešené otázce příčinné souvislosti při obdobných skutkových okolnostech. Po zevrubném připomenutí relevantních teorií příčinné souvislosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že městský soud vyřešil namítanou otázku správně. Řetězec příčin by musel být pro vznik právní odpovědnosti vedlejší účastnice úzce propojen. Pochybení při sepisu původních notářských zápisů by muselo být nezbytnou podmínkou vzniku dohody o narovnání, která ale měla právě vzniku tvrzené škody předejít. Hlavní příčina tvrzené škody spočívala v neurčitě sjednaných výších pohledávek v dohodě o narovnání. Kauzální řetězec by byl zachován pouze tehdy, byla-li by případná pochybení při sepisu původních notářských zápisů nutnou podmínkou pro vznik pochybení při sepisu dohody o narovnání. Taková souvislost však nebyla stěžovatelem ani tvrzena, neboť důvodem vzniku dohody o narovnání byla jiná tvrzená chyba původních notářských zápisů, a to absence ujednání o splatnosti příslušenství pohledávek.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv zejména v tom, že soudy neposkytly ochranu jeho finančnímu nároku, ač bylo soudy konstatováno, že vedlejší účastník postupoval vadně. Kdyby vedlejší účastník sepsal původní notářské zápisy bezvadně, nevznikla by pochybnost ve věci nároku stěžovatele na smluvní pokuty a nemusela by být ujednána dohoda o narovnání, potažmo notářský zápis. Soudy však i přes návrhy stěžovatele původní notářské zápisy k důkazu neprovedly. Stěžovatel proto namítá, že nemohl náležitě prokázat svá tvrzení a že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou nedostatečná. Soudy se údajně nezabývaly ani výší vzniklé škody, kterou podle stěžovatele měly nazírat jako ušlý zisk, neboť majetnost dlužníků se může v čase měnit. Stěžovatel dále namítá řadu pochybení soudů při vedení dokazování, v jejichž důsledku soudy zjistily skutkový stav věci pouze povrchně. Rozsudek obvodního soudu měl být pro stěžovatele překvapivý, neboť ho soud řádně nepoučil o rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního. Podle stěžovatele nemá notář pouze zajišťovat formu právního jednání, ale také odpovídat za správnost jeho obsahu a působit na jeho vnitřní spravedlnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
10. Obsah ústavní stížnosti je z velké části polemikou se závěry, na nichž napadená rozhodnutí nejsou založena. Stěžejní námitky stěžovatele pak byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny. Stěžovateli je třeba přisvědčit potud, že jeho pohledávky nebyly uspokojeny, navíc v důsledku pochybení byla zastavena některá exekuční řízení (ačkoli byla dohoda o narovnání připravena advokáty). To však ale, jak podotkly obecné soudy, nutně neznamená, že by pohledávky v opačném případě uspokojeny byly. Nadto nelze přehlédnout podrobná a srozumitelná odůvodnění rozhodnutí soudů o absenci příčinné souvislosti mezi pochybením vedlejšího účastníka a tvrzenou škodou.
11. Stěžovatel téměř nerozporuje stěžejní závěry, na nichž jsou napadená rozhodnutí postavena, naopak namítá řadu pochybení důkazního řízení. Ústavní soud však zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18, ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)].
12. Argumentuje-li stěžovatel tzv. opomenutými důkazy, nelze jeho názoru přisvědčit. Obecné soudy podrobně odůvodnily, proč je provedení důkazu původními notářskými zápisy nadbytečné a na posouzení věci nemůže ničeho změnit. Již proto nelze stěžovatelem poukazované důkazní návrhy považovat za opomenuté. Stěžovatel naopak přehlíží závěr soudů o nedostatku příčinné souvislosti, což ho vede ke zjevně neopodstatněné námitce, že kdyby soudy jím navržené důkazy provedly, mohl spor dopadnout jinak. Ústavní soud neshledal v procesu zjišťování skutkového stavu žádné z ústavněprávně relevantních pochybení, které by mohly mít za následek jeho kasační zásah. Hodno dodat, že na rozdíl od mínění stěžovatele napadená rozhodnutí nespočívají v jeho neunesení důkazního břemene nebo břemene tvrzení.
13. Podstata sporu byla naopak založena na vzájemné podmíněnosti jednání dotčených osob, s jejímž posouzením obecnými soudy stěžovatel zjevně nesouhlasí. V tomto ohledu soudy pečlivě rozlišovaly (viz zejména analýzu Nejvyššího soudu v bodech 33 a 34 odůvodnění napadeného rozsudku) mezi kauzalitou pochybení vedlejšího účastníka a tvrzenou škodou. Dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že vada původních notářských zápisů neměla souvislost s vadami dohody o narovnání a že pro stěžovatele negativní důsledky by nastaly i bez (pozdějšího) notářského zápisu. Prismatem ústavního pořádku nelze obecným soudům ničeho vytknout, pročež v tomto ohledu Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
14. Argumentovaly-li soudy podpůrně i nemajetností dlužníků, zjištěnou také neúspěšným konkurzem prohlášeným na jejich majetek, nezpůsobuje neústavnost napadených rozhodnutí ani skutečnost, že soudy podrobněji neprokazovaly schopnost dlužníků plnit své závazky. Jak sám stěžovatel uvádí, tato námitka je založena na předpokladu budoucího vývoje výše majetku dlužníků. Za prvé však obecné soudy odůvodnily, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, za druhé tvrzení stěžovatele opět pomíjí stěžejní závěr soudů o nedostatku příčinné souvislosti mezi pochybením vedlejšího účastníka a tvrzenou škodou (která nemůže být pouze potenciální). Opačné, stěžovatelem navrhované řešení by způsobilo absurdní důsledky tím, že poté, co se splnění pohledávky nedomohl (s ohledem jak na neplatnost dohody o narovnání, tak na nemajetnost dlužníků), by tato pohledávka měla být fakticky plněna vedlejší účastnicí. A to z titulu náhrady tvrzené škody, která není v příčinné souvislosti s postupem vedlejšího účastníka a která by nastala i bez jeho přičinění.
15. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu