ECLI:CZ:US:2021:3.US.593.21.1
sp. zn. III. ÚS 593/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ferdinanda Mahra, zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2020 č. j. 37 Co 288/2020-30, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ireny Bartejsové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") se při rozhodování rovněž dopustil svévole, čímž porušil i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím krajský soud usnesením ze dne 8. 12. 2020 č. j. 37 Co 288/2020-30 potvrdil usnesení Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 10. 2020 č. j. 5 C 247/2020-20, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele (žalobce) na nařízení předběžného opatření, kterým by byla vedlejší účastnici řízení (žalované) uložena povinnost do pravomocného skončení věci zdržet se užívání nemovitostí v usnesení okresního soudu blíže specifikovaných (dále jen "předmětné nemovitosti"). Krajský soud vyšel z tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastnice řízení zasahuje do jeho vlastnického práva tím, že předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu, přestože byla vyzvána k jejich vyklizení. Nutnost zatímní úpravy poměrů pak stěžovatel odůvodnil potřebou zabránit vedlejší účastnici řízení v dalším užívání předmětných nemovitostí, aby nevznikaly další nároky z titulu bezdůvodného obohacení, jakož i tím, že řízení o jejich vyklizení bylo přerušeno do skončení řízení o nahrazení projevu vůle a stěžovateli tak po dobu trvání tohoto řízení nebude poskytnuta ochrana jeho práv. Důvodem pro potvrzení zamítnutí stěžovatelova návrhu na nařízení předběžného opatření bylo, že se stěžovatel domáhal po zahájení řízení nařízení předběžného opatření, které nemělo žádný věcný podklad v žalobě ve věci samé, jinak řečeno chyběla věcná spojitost (posuzováno podle obsahu) předběžného opatření (na uložení povinnosti zdržet se užívání předmětných nemovitostí) se zahájeným řízením (na vydání bezdůvodného obohacení).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukazuje na to, že v řízení o vyklizení předmětných nemovitostí (řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 138/2020) bylo řízení přerušeno a jeho návrh na nařízení předběžného opatření byl zamítnut s odůvodněním, že by nahrazovalo rozhodnutí ve věci samé. Ústavní stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 3287/20 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatel zdůrazňuje, že nyní již nejde o posouzení konkrétních okolností věci při rozhodování o předběžném opatření, nýbrž o procesní stránku. Upozorňuje na to, že krajský soud v prvním případě (v řízení o vyklizení předmětných nemovitostí) nevyhověl stěžovateli s tím, že předběžné opatření mělo nahrazovat rozhodnutí ve věci samé, a nyní argumentuje tím, že předběžné rozhodnutí nemá věcnou souvislost s řízením ve věci samé. Stěžovateli je tak odepřena soudní ochrana jeho práva. Krajskému soudu vytýká, že neposuzoval konkrétní podmínky pro nařízení předběžného opatření, nýbrž upřednostnil formální důvody pro zamítnutí návrhu. Nesouhlasí rovněž s argumentací o nutnosti věcné spojitosti podle obsahu petitů, když taková podmínka ze zákona nevyplývá a rozhodující je pouze naléhavost zatímní úpravy poměrů. Formalistickým postupem tak krajský soud zasáhl do shora uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel rovněž poukazuje na přesah nyní řešené věci, neboť názor krajského soudu v podstatě popírá základní pravidla aplikace institutu předběžného opatření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jeho návrhu na nařízení předběžného opatření, přičemž poukazuje na formalistický postup krajského soudu, který v souběžně vedeném řízení o vyklizení předmětných nemovitostí nevyhověl stěžovateli s tím, že předběžné opatření mělo nahrazovat rozhodnutí ve věci samé, a nyní v řízení o vydání bezdůvodného obohacení argumentoval tím, že nemá věcnou souvislost s řízením ve věci samé.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že ve věci stěžovatelem napadeného rozhodnutí jde o rozhodnutí, které má charakter předběžného a dočasného opatření. Ačkoliv obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků, Ústavní soud vždy zdůrazňuje, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany. Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí o návrzích na vydání předběžného opatření povolán toliko ověřit si, zda toto rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) ].
8. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že ve dvou jím souběžně vedených řízeních byl jeho návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut, a to pokaždé s jiným odůvodněním. Ústavní soud se nedomnívá, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Vzhledem k tomu, že šlo pokaždé o jiné řízení (řízení o vyklizení v. řízení o vydání bezdůvodného obohacení), přičemž návrh na nařízení předběžného opatření byl formulován v obou případech shodně (uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení zdržet se užívání předmětných nemovitostí), může být, resp. dokonce měl by být, i důvod pro zamítnutí návrhu pokaždé jiný. Věcná souvislost mezi žalobou a návrhem na nařízení předběžného opatření pak vychází z toho, že musí být možné posoudit, zda předběžné opatření má vztah k věci samé a předmět sporu, resp. úpravu poměrů mezi účastníky řízení, skutečně prozatímně řeší. V nyní posuzované věci nelze pochybovat o tom, že návrh na vydání předběžného opatření spočívající v povinnosti zdržet se užívání předmětných nemovitostí skutečně nemá žádnou souvislost se žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, byť toto bezdůvodné obohacení má vznikat užíváním předmětných nemovitostí.
9. Ústavní soud uzavírá, že stěžovateli není upíráno právo na soudní ochranu, neboť dosud nebylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí krajského soudu ohledně návrhu na nařízení předběžného opatření má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a v souladu s procesními předpisy. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil takovým způsobem, že nelze shledat, že by postupoval ústavně nepřípustným způsobem. Napadené usnesení je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu