ECLI:CZ:US:2021:3.US.601.21.1
sp. zn. III. ÚS 601/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Farma X, zastoupené JUDr. Miroslavou Hořínkovou, advokátkou, sídlem areál a. s. DEZA, Valašské Meziříčí, proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 22 Cdo 1995/2020-170, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Ing. Jiřího Kováře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla I. výrok v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí v jeho I. výroku zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se před obecnými soudy jako žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka uzavřít s ní kupní smlouvu, jejímž předmětem by byl prodej v žalobě blíže označeného pozemku vedlejšího účastníka. Stěžovatelka tvrdila, že je vlastnicí staveb na předmětném pozemku, a to zastřešeného výběhu kravína s krmným korytem, vnitroareálové pozemní komunikace a požární nádrže. Z tohoto důvodu jí mělo svědčit předkupní právo podle §3056 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, které však bylo při převodu, kterým předchozí vlastník Roman Kovář prodal pozemek vedlejšímu účastníkovi, porušeno.
3. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") dospěl k závěru, že s ani jednou z předmětných staveb se předkupní právo nepojí. V případě výběhu kravína dospěl k závěru, že ten je součástí stavby stáje, která je součástí sousedního pozemku, jenž je ve vlastnictví stěžovatelky, a nejde tedy o samostatnou stavbu, přičemž případný přesah je třeba řešit (jak stanoví §3059 občanského zákoníku) nikoliv předkupním právem, nýbrž dle právní úpravy přestavků. U pozemní komunikace soud dospěl k závěru, že rovněž nejde o samostatnou věc, nýbrž o součást pozemku, na kterém se nachází. V případě požární nádrže soud věc posoudil tak, že aniž by bylo potřeba se vyslovovat k tomu, zda tato stavba je či není součástí pozemku, jde v každém případě o příslušenství jiných blízkých staveb (odchoven jalovic) jako věcí hlavních, kterým zajišťuje požární ochranu, a předkupní právo tak nemůže připadat v úvahu, neboť by byl popřen princip, že příslušenství zásadně sdílí osud věci hlavní. Okresní soud tak svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 č. j. 38 C 429/2018-84 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 2. 2020 č. j. 58 Co 140/2019-139 byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
5. Nejvyšší soud neměl výhrad k posouzení věci provedenému okresním soudem a krajským soudem pokud jde o výběh kravína a pozemní komunikaci. V případě požární nádrže však jejich argumentaci neshledal přesvědčivou, když vyslovil, že jednak obecně právní osud příslušenství není vždy nezbytně spjat s osudem věci hlavní, jednak v této konkrétní věci jde o situaci, kdy vlastnice hlavní věci (stavby) uplatňuje předkupní právo k pozemku, na kterém leží stavba, která je podle názoru odvolacího soudu příslušenstvím této její stavby; realizace předkupního práva stěžovatelky je tak zde žádoucí, neboť má dojít ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby. Bude tak třeba posoudit, zda daná nádrž je samostatnou stavbou nebo jen součástí pozemku. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 22 Cdo 1995/2020-170 proto stěžovatelčino dovolání zamítl v části týkající se výběhu kravína a pozemní komunikace (výrok I.) a v další části týkající se požární nádrže rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu jej k dalšímu řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka má za to, že její věc nebyla posouzena nezávislými soudy, jak je jejím právem. Ve věci rozhodující okresní soud a krajský soud totiž sídlí ve stejné budově a soudci obou stupňů tak mají snadnou možnost se setkávat a neformálně debatovat. Nestrannosti zlínských soudů navíc neprospělo, že protistranu ve sporu zastupoval advokát, který je ve Zlíně místní politickou osobností (náměstkem primátora). Daná pobočka krajského soudu je nadto soudem, který stěžovatelku svým nesprávným rozhodováním již dříve poškodil. Rozhodující soudce JUDr. Jiří Němec dle stěžovatelky také vykazuje nejistotu v nalézání práva, která je zvýrazňována jeho dominantní osobností. Dle jejího přesvědčení tak ve věci nemělo být rozhodováno zlínskou pobočkou krajského soudu, nýbrž soudci působícími v hlavním sídle krajského soudu v Brně.
7. Dále stěžovatelka vysvětluje, že řeší spory s vlastníky pozemků zasahujících pod jí provozovanou farmu. Snaží se o dohodu, avšak protistrana ji odmítá. Právo by dle jejího názoru mělo podporovat smysluplné vyřešení takovýchto sporů, zejména přispívat ke sjednocení vlastnictví. Právní názor soudů, který v případě výběhu kravína možnost předkupního práva k pozemku vylučuje s odkazem na přináležitost tohoto výběhu k jiné stavbě, ležící převážně na pozemku stěžovatelky, možnost sjednocování pozemků výrazně narušuje. Dle stěžovatelčina právního názoru má §3059 občanského zákoníku úpravu obsaženou v ustanoveních §3056 až 3058 doplňovat a řešit eventuální konkurenci mezi více oprávněnými z předkupního práva, nikoliv její použitelnost v tak značném rozsahu vyloučit. Zvolený výklad vede k praktickému vyloučení uplatnění zákonného předkupního práva v případech staveb zřízených na několika pozemcích. V důsledku toho pak stěžovatelka nemůže pokojně užívat svůj majetek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Co se týče stěžovatelkou zpochybňované nezávislosti zlínských soudů, její argumentace zde má povahu pouhých vágních spekulací. Hovoří-li stěžovatelka o tom, že určité soudy sídlí ve stejné budově či areálu, že advokát protistrany je významnou místní osobností, nebo že rozhodující soudce v ní nevzbuzuje důvěru, nepředkládá tím žádné konkrétní argumenty, které by mohly představovat důvody, pro které by vydaná rozhodnutí obecných soudů nemohla obstát. Vyloučení soudce z rozhodování je namístě v případě jeho poměru k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům (srov. §14 občanského soudního řádu). Nepostačuje tedy například to, že se soudci soudů prvého stupně a druhého stupně mohou navzájem neformálně znát.
11. Co se týče druhé části stěžovatelčiny argumentace, soudy vyšly z §3059 občanského zákoníku ("Je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se §3056 až 3058 jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž části stavby přesahují, ustanovení o přestavku."). Rozhodly tedy na základě platné právní úpravy, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Lze jistě v obecné rovině souhlasit se stěžovatelkou, že právo by mělo přispívat k řešení problematických situací a sousedských sporů. Na druhou stranu rozhodování soudů musí respektovat i právní úpravu, která na věc dopadá. Možnost překlenout text zákona pomocí jeho výkladu má logicky své meze. Jejich hledání je přitom právě úlohou obecných soudů. Pokud se tedy soudy považovaly být vázány limity rozsahu předkupního práva tak jak jsou v právní úpravě zakotveny, stěží lze hovořit o nějaké libovůli v jejich rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu