ECLI:CZ:US:2021:3.US.604.21.1
sp. zn. III. ÚS 604/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Intertex Verwaltungsgesellschaft KG, se sídlem Am Höhenrein 5, Tutzing, SRN, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem V Nových domcích 13, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. 30 Cdo 4135/2019-717, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 12 Co 126/2019-684, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2018, č. j. 41 C 409/2013-648, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatelka žalobou domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 33 728,80 EUR a částky 395 029,40 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tvrdila, že se v důsledku nepřiměřené délky řízení, vedeného u Městského soudu v Praze nejprve pod sp. zn. 9 Cm 8/97 a poté pod sp. zn. 37 Cm 137/2010, její pohledávka vůči společnosti CTC-SPORTSWEAR s. r. o. (resp. vůči její právní nástupkyni), uplatněná a následně i přiznaná v uvedeném řízení, stala nevymahatelnou.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nicméně ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se totiž se všemi podstatnými závěry obvodního soudu s tím, že ani podle něj stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi průtahy v posuzovaném řízení a vznikem škody. I kdyby totiž posuzované řízení proběhlo bez průtahů, skončilo by až ke dni 8. 11. 2005, respektive ke dni 8. 5. 2008, tedy v době kdy již žalovaná společnost (později povinná) nebyla solventní a tudíž by stejně nemohlo dojít k uspokojení pohledávky stěžovatelky.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Pro posouzení věci totiž byla podle Nejvyššího soudu podstatná otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody - která je ovšem otázkou skutkovou, nikoliv otázkou právní a z toho důvodu nemůže založit přípustnost dovolání. Z dovolání stěžovatelky bylo naopak zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů. Taková námitka ovšem přípustnost dovolání - jak již uvedeno - založit nemůže, neboť skutková zjištění nemohou být předmětem přezkumu před Nejvyšším soudem. Pokud stěžovatelka v dovolání citovala některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak neuvedla, v čem se městský soud od citované judikatury odchýlil, případně při řešení které právní otázky se tak stalo. Nepřípadným shledal Nejvyšší soud i odkaz stěžovatelky na jeho rozhodnutí týkající se náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, kdy jde o jiný nárok, než byl předmětem řízení vyvolaného stěžovatelkou. Opakované rušení rozhodnutí z důvodu závažných vad, způsobující prodloužení délky řízení, lze zohlednit jen ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoliv ale škody [v této souvislosti Nejvyšší soud odkázal mimo jiné na zamítavý nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2. 2017 (N 30/84 SbNU 363); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující.
9. Pro posouzení případu stěžovatelky je podstatná úvaha plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu (podpořená též výše citovaným zamítavým nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3553/15), že měly-li průtahy v řízení způsobit škodu v podobě následné nevymahatelnosti v mezidobí soudem přiznané pohledávky, pak rozhodná není celková, byť z hlediska obecného vnímání třeba i nepřiměřená, délka řízení (celková délka řízení je podstatná zejména z hlediska eventuálního nároku na náhradu nemajetkové újmy). Z hlediska náhrady škody za nevymahatelnou pohledávku je naopak podstatné, kdy mohlo být řízení, v němž bylo žalobou žádané plnění přiznáno, reálně skončeno, nedocházelo-li by k jeho průtahům. Pokud mohlo skončit ještě v okamžiku, kdy by bylo soudem přiznané plnění reálně vymahatelné, pak průtahy skutečně způsobily, že soudem později uložená povinnost reálně dosažitelná již není a existuje zde tedy - při splnění dalších zákonných podmínek - nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem (tedy v důsledku průtahů v řízení).
10. Obvodní soud přitom v ústavní stížností napadeném rozhodnutí na základě provedených důkazů učinil skutkový závěr, že řízení o nároku stěžovatelky by reálně nemohlo skončit dříve, než v roce 2005, kdy by již ovšem žalovaná společnost (povinná) nebyla schopna plnit jí soudem uložené povinnosti. Ústavní soud přitom neshledal na uvedeném skutkovém závěru žádnou diskrepanci takového významu, aby mohl vykročit ze své výše popsané zdrženlivé pozice a kasačním způsobem zasáhnout do skutkového hodnocení provedeného obvodním soudem, s nímž se následně ztotožnil i městský soud.
11. V daném kontextu pak nemohou mít na posouzení věci podstatný vliv ani ostatní námitky stěžovatelky upínající se například k tomu, zda stěžovatelka mohla uhradit soudní poplatek za jí podanou žalobu bez výzvy soudu či zda bylo rozhodující, že sama zahájila exekuční řízení až s odstupem v řádu měsíců. Městský soud nadto v ústavní stížností napadeném rozhodnutí - rozdílně od obvodního soudu - uzavírá, že stěžovatelka soudní poplatek uhradila řádně až k výzvě soudu a z odůvodnění jeho rozhodnutí lze dovodit, že na vymahatelnost stěžovatelčiny pohledávky (vzhledem k finanční situaci povinné) neměla zásadní vliv ani okolnost, kdy stěžovatelka zahájila exekuční řízení.
12. Nepřípadné jsou pak rovněž odkazy stěžovatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2065/2018, a ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1806/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), neboť tyto se týkají náhrady za nemajetkovou újmu, nikoliv škodu.
13. Ostatně i Ústavní soud pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 3553/15 akceptoval, že byť je to jev ne zcela žádoucí, rozdílnost právních názorů obecných soudů nemůže mít bez dalšího vliv na posouzení přiměřenosti délky řízení při žalobě na náhradu škody, když celková délka řízení - jak již naznačeno shora - může mít zásadní vliv jen v případě posouzení délky řízení při žalobě na náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatelka pak ani v ústavní stížnosti podle Ústavního soudu přesvědčivě netvrdí okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že rozdílnost právních názorů mezi soudy v její věci byla natolik nepřiměřená, že by se tato rozdílnost (její vliv na délku řízení) do hodnocení okamžiku, kdy mohlo být řízení nejdříve skončeno, měla plně započítat.
14. Jakkoliv na tuto okolnost má stěžovatelka celkem pochopitelně jiný názor, lze v tomto ohledu odkázat na myšlenkově obdobnou úvahu obecných soudů, že stěžovatelka nemůže například reálně žádat, aby obecné soudy v její věci činily úkony kupříkladu v jednoměsíční lhůtě, neboť se nezabývají toliko věcí stěžovatelky (byť sama stěžovatelka hodnotí svoji věc jako výhradně jednoduchou, kdy ovšem ze samotného popisu v ústavní stížnosti tak jednoduchou podle Ústavního soudu není). Není rovněž pravda, že by obecné soudy zcela převzaly argumentaci žalované České republiky, a to už proto, že pro ně nebylo například podstatné, zda stěžovatelka mohla nebo nemohla vědět o snížení základního kapitálu povinné (a již v tomto okamžiku měla své doposud neuhrazené pohledávky bránit právní cestou), nebo kdy stěžovatelka zahájila exekuční řízení.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu