ECLI:CZ:US:2021:3.US.64.21.1
sp. zn. III. ÚS 64/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Kubíka, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 21 Cdo 2657/2019-223, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 23 Co 229/2018-201, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2017, č. j. 17 C 185/2015-170, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodné sdružování za účelem ochrany sociálních zájmů v odborové organizaci podle čl. 27 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s principem právního státu podle čl. 1 Ústavy ve spojení se zásadou, že základní práva jsou pod ochranu soudní moci podle čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu na určení neplatnosti výpovědi dané stěžovateli žalovaným (Národním divadlem). Obvodní soud takto rozhodl již v pořadí druhým rozsudkem o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi dané mu žalovaným podle §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") s tvrzením, že druh práce, který zastával u žalovaného jako sólista - baryton neodpadl a důvod výpovědi pro nadbytečnost tak nebyl dán. K platné výpovědi podle stěžovatele chyběl rovněž souhlas odborové organizace působící u Národního divadla (Herecké asociace), který byl v tomto případě nutný, neboť stěžovatel byl ke dni udělení výpovědi členem orgánu odborové organizace (byl mluvčím její organizační složky).
3. K této námitce obvodní soud uvedl, že - vázán právním názorem předchozího kasačního rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako soudu odvolacího - stěžovatel pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy uzavřené v roce 1991, a to na pozici sólista opery Národního divadla - baryton, přičemž mu v roce 2015 byla dána výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti. Otázka platnosti dané výpovědi po formální i materiální stránce byla vyřešena v předchozím rozhodnutí městského soudu, kdy podmínky výpovědi pro uvedený výpovědní důvod byly splněny. Žalovaný přijal organizační změnu, na jejímž základě bylo zrušeno pracovní místo zastávané stěžovatelem a v příčinné souvislosti s přijatou organizační změnou se stal stěžovatel pro žalovaného nadbytečným. Byť byl stěžovatel činný v orgánu místní organizační jednotky odborové organizace, ke dni výpovědi dané stěžovateli byl počet jejích členů, kteří byli současně zaměstnanci žalovaného, menší než tři. Předmětná organizační jednotka odborové organizace tedy nebyla subjektem, který by u zaměstnavatele působil a měl právo jednat v pracovněprávních vztazích. Stěžovateli proto nelze přiznat ochranu, neboť v daném okamžiku nešlo o člena orgánu odborové organizace, která u zaměstnavatele působí podle definice vymezené v §286 odst. 3 zákoníku práce ve spojení s §61 odst. 2 zákoníku práce. Nadto obvodní soud uvedl, že i pokud by nahlížel na splnění podmínky minimálního počtu členů odborové organizace náhledem nikoliv jen místní organizační jednotky, ale vzal v úvahu celou odborovou organizaci (tzn. Hereckou asociaci), pak stěžovatel netvrdil a ani neprokázal - byť byl soudem poučen - že by Herecká asociace měla nejméně tři členy, kteří by byli ke dni výpovědi dané stěžovateli současně zaměstnanci žalovaného.
4. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Podle městského soudu totiž nebylo odvolání stěžovatele opodstatněné, když obvodní soud věc posoudil správně, shledal-li, že k platnosti výpovědi dané stěžovateli nebylo třeba předchozího souhlasu odborové organizace, byť stěžovatel byl členem orgánu místní organizační jednotky odborové organizace. V řízení totiž bylo prokázáno, že organizační jednotka odborové organizace (místní pobočka Herecké asociace - opera), která byla oprávněna jménem odborové organizace samostatně vystupovat a jednat se zaměstnavatelem v pracovněprávních vztazích, neměla v době výpovědi dané stěžovateli alespoň tři členy, kteří byli u žalovaného v pracovním poměru. Stěžovatel proto nepožívá zvýšené ochrany a k udělení výpovědi nebyl nutný souhlas odborové organizace.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Rozhodnutí městského soudu je totiž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není ani dán důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. I podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že rozhodne-li se zaměstnavatel, že činnost doposud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnaných v pracovněprávním vztahu a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce. Konkrétně pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/] vyslovil, že právnické i fyzické osoby provozující činnost, při které využívají umělecké výkony, mohou svou činnost zajišťovat jak prostřednictvím výkonných umělců zaměstnaných v pracovněprávních vztazích, tak na základě občanskoprávních smluv uzavíraných mezi nimi a výkonnými umělci, když je na rozhodnutí těchto právnických a fyzických osob, ke kterému z obou způsobů či jejich kombinaci se přikloní (mohou tak činit i přesto, že předmětná umělecká činnost je z hlediska jejich existence klíčová, tzn. jde o jejich "běžnou činnost"). Byť byl stěžovatel skutečně činný v místní organizační jednotce odborové organizace, která měla právo jednat ve věcech svěřených jí stanovami a vystupovat a jednat se zaměstnavatelem v pracovněprávních vztazích v pozici odborové organizace, postupovaly obecné soudy podle Nejvyššího soudu správně, pokud podmínku minimálního počtu členů odborové organizace hodnotily právě ve vztahu k místní organizační složce. Stěžovatel tak ani podle Nejvyššího soudu nepožívá zvýšené ochrany před výpovědí podle §61 odst. 2 zákoníku práce.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje shora uvedenou argumentaci, podle které v jeho případě nebyly dány zákonné podmínky pro to, aby s ním Národní divadlo mohlo ukončit pracovní poměr pro nadbytečnost. Jednak totiž stěžovatelova nadbytečnost neodpovídala realitě, protože opera Národního divadla zpěváka stěžovatelova hlasového rozsahu stále potřebovala a potřebuje; a jednak k jeho výpovědi byl nutný souhlas odborové organizace, který však nebyl dán. Proto stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit jako protiústavní.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. V daném případě se totiž obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu s oběma shora předestřenými námitkami, které stěžovatel opakuje i v nyní posuzované ústavní stížnosti, ústavněprávně zcela akceptovatelným způsobem vypořádaly.
11. Ústavní soud respektuje obecné východisko, že zaměstnavatel má povinnost své primární činnosti zajišťovat vlastními zaměstnanci v rámci uzavřených pracovních smluv. Současně však je namístě pro určité specifické obory lidské činnosti zohledňovat určité odlišnosti, dané právě specifiky těchto činností.
12. Právě na tato specifika umělecké činnosti poukázal Nejvyšší soud v nyní posuzované věci s odkazem na právní názor obsažený v jeho dřívějším rozsudku ze dne 29. 1. 2920, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019 (www.nsoud.cz), podle něhož "právnické a fyzické osoby provozující činnost, při které užívají umělecké výkony, mohou svou činnost zajišťovat jak prostřednictvím výkonných umělců zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu (tj. v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr), tak na základě občanskoprávních smluv (dohod) uzavíraných mezi nimi a výkonnými umělci, a že je na rozhodnutí těchto právnických a fyzických osob, ke kterému z obou možných způsobů zajišťování své činnosti se přikloní, nebo zda zvolí kombinaci obou způsobů (tak, že s některými výkonnými umělci uzavřou za účelem vykonávání závislé práce pracovní smlouvu nebo dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr a s jinými vytvoří právní vztahy na občanskoprávní bázi, aniž by šlo o výkon závislé práce). Protože uvedené právnické a fyzické osoby mohou způsob zajišťování své činnosti - v závislosti na svých potřebách - také měnit, mohou též rozhodnout o tom, že činnost dosud zajišťovanou prostřednictvím výkonných umělců zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu budou nadále zabezpečovat na základě občanskoprávních smluv (dohod) uzavíraných s výkonnými umělci, popřípadě s menším počtem zaměstnávaných výkonných umělců při zvýšení počtu těch, kteří u nich působí na občanskoprávní bázi. Takové rozhodnutí může mít povahu rozhodnutí o organizačních změnách ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zák. práce, vzhledem k nimž se zaměstnávaný výkonný umělec stane nadbytečným."
13. Ústavní soud považuje shora citovaný právní názor nejen za ústavněprávně plně akceptovatelný, nýbrž také za logický a odpovídající ekonomické realitě. Z povahy věci je totiž zřejmé, že umělecká činnost je značně odlišná od jiných pracovních profesí, přičemž tato odlišnost se projevuje též v její variabilitě. Lapidárně řečeno, je-li určitým znakem a dokonce nezpochybnitelnou hodnotou běžné pracovní činnosti její opakování ("rutina"), je pro profesi umělců příznačná naopak určitá proměnlivost, závislá např. na měnícím se sezónním plánu divadelních či koncertních představení, kdy je zřejmé, že odlišný repertoár a žánr těchto představení předpokládá nezřídka i různé zaměření účinkujících umělců. Je proto především na dané umělecké instituci (zaměstnavateli) samotné, zda a do jaké míry bude zajišťovat svoji činnost vlastními kmenovými zaměstnanci, a kdy se naopak bude jevit výhodnější využívat služby od externích umělců. Do tohoto rozhodování, daného primárně uměleckou profilací dané instituce, by měl stát zasahovat jen výjimečně, tedy v případě, kdy bude docházet ke zjevným excesům. Nic takového však podle přesvědčení Ústavního soudu v dané věci nenastalo a ani stěžovatel samotný v ústavní stížnosti např. netvrdí, že by byl v souboru Národního divadla nahrazen jiným zpěvákem obdobné hlasové a umělecké kompetence, se kterým by byl rovněž uzavřen pracovní poměr.
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani druhé uplatněné námitce stěžovatele, že k platnosti jemu dané výpovědi chyběl souhlas odborové organizace. Obecné soudy totiž dostatečně a ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014) vyložily, proč hodnotily místní organizační jednotku odborové organizace, v níž stěžovatel působil, samostatně pro splnění podmínky minimálního počtu členů vyžadované zákonem k tomu, aby mohla být považována za funkční a aby s její činností mohla být spojována výše naznačená ochrana stěžovatele.
15. Úvaha obecných soudů, že je-li místní organizační jednotka chápána jako samostatná pro vyjednávání se zaměstnavatelem, má být samostatně hodnocena i z hlediska splnění zákonných podmínek svého fungování a existence, je podle Ústavního soudu logická. Ostatně bylo jen na odborové organizaci, jaké vnitřní uspořádání a organizaci pro sebe zvolí, přičemž každé takové organizační uspořádání má svá specifika a z toho plynoucí výhody a nevýhody. Obecné soudy v této souvislosti příhodně poznamenaly, že pokud v intencích konkrétního případu zpětně konfrontují strukturu odborové organizace s existující právní úpravou a výkladem dovozeným v judikatuře, nemůže to být hodnoceno jako nepřípustný zásah do práva sdružovacího v rámci odborových organizací. Obecné soudy nejsou ty, kdo by v daném případě určoval, jak má Herecká asociace v mezích zákona fungovat a jak má být vnitřně organizována.
16. Obecné soudy dospěly v nyní rozhodované věci ke zjištění, že podle stanov Herecké asociace měly právo jednat ve věcech svěřených jim stanovami místní pobočky, a to včetně "oprávnění vystupovat a jednat se zaměstnavatelem v pracovněprávních vztazích z pozice odborové organizace", přičemž orgány oprávněnými řídit činnost místní pobočky a navenek jednat jejím jménem jsou tříčlenný výbor nebo mluvčí zvolený členskou schůzí. Protože však ke dni udělení výpovědi stěžovateli nebyla splněna podmínka, aby alespoň tři členové místní pobočky byli u žalovaného v pracovním poměru, nebyly naplněny podmínky vymezené ustanovením §286 zákoníku práce a ani stěžovatel proto nepožíval zvýšené ochrany podle §61 odst. 2 zákoníku práce. V tomto závěru učiněném obecnými soudy Ústavní soud nezjistil žádné protiústavní vybočení, přičemž ani samotný stěžovatel se v ústavní stížnosti nevymezil proti skutkovému závěru ohledně počtu členů dané pobočky zaměstnaných u žalovaného.
17. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu