ECLI:CZ:US:2021:3.US.658.21.1
sp. zn. III. ÚS 658/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Simona, zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021, č. j. 1 As 456/2020-28, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2020, č. j. 51 A 53/2020-10, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy a také právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a princip zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel žalobou domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu jako žalovaného (původně Pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci) ze dne 7. 3. 1996, č. j. PÚ 142/179/96-KRZ-353, které se týkalo restitučních nároků stěžovatelovy rodiny. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ovšem stěžovatelovu žalobu odmítl. Konstatoval, že stěžovatel podal žalobu opakovaně, poprvé již v roce 2008 a nyní v roce 2020. V obou případech navíc zjevně po uplynutí zákonné lhůty k podání žaloby, neboť rozhodnutí, proti němuž stěžovatel žalobami brojil, bylo vydáno v roce 1996. Stejně tak podle krajského soudu platí, že rozhodnutí, u něhož stěžovatel požaduje prohlásit jeho nicotnost, bylo již předmětem přezkoumání soudem, a to na základě jiného opravného prostředku podaného týmž stěžovatelem proti rozhodnutí právního předchůdce žalovaného, byť podle předešlé procesní úpravy (tedy podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném do 31. 12. 2002). V dané souvislosti krajský soud odkázal také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2008, č. j. 6 As 28/2008-40, který byl vydán k předchozí kasační stížnosti stěžovatele [rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod http://www.nssoud.cz].
3. Kasační stížnost, jež byla podnětem k vydání nyní ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, byla zamítnuta jako nedůvodná. Pokud stěžovatel namítal podjatost soudkyně JUDr. Trnkové, která věc stěžovatele rozhodovala před krajským soudem i v předchozích jím vyvolaných řízeních, a to s odkazem na to, že soudce je podle zákona vyloučen z projednávání věci mimo jiné tehdy, podílel-li se na projednávání či rozhodování věci v předchozím soudním řízení, pak Nejvyšší správní soud upozornil, že tato podmínka pro vyloučení jmenované soudkyně ve stěžovatelově věci dána není. Smyslem uvedené právní úpravy je totiž rozvinutí principu instanční oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy, jakožto záruky vnitřní nezávislosti soudní soustavy. Předchozí soudní řízení je proto třeba chápat nikoliv časově (tedy, že se jedná o jakékoliv soudní řízení, byť ve stejné věci, jehož byl stěžovatel účastníkem), nýbrž instančně. Vyloučen by tak byl soudce, který by o stejné věci rozhodoval nejprve v řízení u krajského soudu a následně pak v řízení před Nejvyšším správním soudem. Tak tomu ovšem ve stěžovatelově věci nebylo. Krajský soud přitom odmítl správní žalobu stěžovatele pro opožděnost a pro překážku věci rozhodnuté.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že tato se v podstatě zcela míjí s odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí. Kromě toho, že v ní stěžovatel opakuje úvahu o možné podjatosti shora jmenované soudkyně (když však s touto námitkou se dostatečně vypořádal již Nejvyšší správní soud a Ústavní soud v tomto rozsahu na odůvodnění jeho rozhodnutí pro stručnost toliko odkazuje), rozebírá nespravedlnost, jíž se na jeho babičce dopustil komunistický režim v období nesvobody; tato nespravedlnost přitom nebyla napravena ani v rámci restitučního zákonodárství.
8. Jakkoliv Ústavní soud nikterak nezpochybňuje a nesnižuje rozměr bezpráví, kterého se státní moc v minulém režimu dopustila na stěžovatelově rodině, podstata ústavní stížností napadených rozhodnutí je taková, že správním soudům v projednávání a rozhodnutí stěžovatelovy žaloby bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, kdy navíc správní žaloba (podávaná stěžovatelem opakovaně v téže věci) musela být již z hlediska plynutí času hodnocena jako opožděná. Pro věcné posouzení stěžovatelovy žaloby proto nebyly splněny podmínky řízení.
9. Pro úplnost je vhodné dodat, že Ústavní soud v minulosti již reagoval na některé námitky stěžovatele v usnesení sp. zn. II. ÚS 3206/20 ze dne 30. 11. 2020 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), kde především vysvětlil, že ani s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, týkající se restitučních věcí (jejíž principy stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje i nyní), nelze bez dalšího obnovit správní řízení o restitučních nárocích stěžovatele. Na tomto východisku Ústavní soud nemá důvod cokoliv měnit, a to ani s ohledem na okolnosti nyní posuzované věci.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu