ECLI:CZ:US:2021:3.US.669.21.1
sp. zn. III. ÚS 669/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Tomáše Máchy, advokáta, sídlem Šumavská 1048/21, Praha 2, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2021 č. j. 5 Ad 9/2018-44, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil v návětí označeným rozsudkem rozhodnutí odvolacího kárného senátu vedlejší účastnice, věc jí vrátil k dalšímu řízení a uložil jí nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 11 228 Kč. Výši náhrady nákladů řízení vypočítal městský soud jako součet nákladů za zaplacený soudní poplatek, za zastoupení stěžovatele advokátem (převzetí zastoupení, sepsání žaloby a dvě paušální částky ve výši 300 Kč) a za částku odpovídající dani z přidané hodnoty.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že městský soud popřel zásadu kontradiktornosti řízení tím, že stěžovateli nepřiznal také náhradu nákladů souvisejících s podáním repliky k vyjádření vedlejší účastnice. Městský soud stěžovateli údajně zaslal vyjádření vedlejší účastnice k žalobě a současně ho vyzval ke sdělení, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení ústního jednání. Stěžovatel souhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání, přičemž replikou reagoval i na jediné podání vedlejší účastnice, kterým v řízení vyjadřovala svůj postoj k žalobě. Městský soud však pominul účelně vynaložené náklady za daný úkon právní služby a neodůvodnil, proč nebyl honorován. Stěžovatel neměl možnost o výši náhrady nákladů řízení argumentovat; nekonalo se ústní jednání a rozsudek byl vydán "kabinetním" způsobem bez přítomnosti účastníků řízení
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, replika stěžovatele
5. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti především konstatoval, že podle §60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), má účastník řízení právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení. Náklady spojené s replikou stěžovatele však nevyhovují uvedeným zákonným kritériím. Předně soud stěžovatele nevyzval, aby k vyjádření vedlejší účastnice zaujal stanovisko. Nadto stěžovatel v replice pouze zopakoval, případně zcela nepodstatným způsobem rozvinul svá žalobní tvrzení; neuvedl žádné skutečnosti, které by jakkoli mohly ovlivnit rozhodnutí soudu ve věci. Předmětné náklady tudíž nemohly být důvodně vynaloženy. Jelikož stěžovatel náhradu nákladů za podání repliky nepožadoval, nebylo ani povinností soudu nepřiznání této náhrady nákladů odůvodňovat. V opačném případě by soud musel absurdně odůvodňovat (ne)přiznání náhrady za každý procesní úkon bez ohledu na to, zda náhradu (i nedůvodně) vynaložených nákladů účastník řízení požaduje.
6. Vedlejší účastnice pouze sdělila, že nevznáší námitky vůči složení rozhodujícího senátu Ústavního soudu, na jehož úvaze současně ponechává rozhodnutí věci.
7. Stěžovatel v replice zejména uvedl, že z vyjádření městského soudu plyne pouze "neodůvodněná devalvace práce zástupce stěžovatele, který vyjádřením k podání účastníka v rámci řízení o správní žalobě realizoval právo stěžovatele kontradiktornosti řízení ve smyslu práva být slyšen ke specifickému podání vedlejšího účastníka". Dodal, že městskému soudu "zjevně uchází význam základního práva kontradiktornosti řízení [...]". Podle stěžovatele bylo možno po udělení souhlasu s projednáním věci bez nařízení jednání srovnávat podání repliky s účastí na ústním jednání. Městský soud údajně pomíjí, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není vázáno na návrh účastníka řízení, nýbrž o něm rozhoduje konstitutivně soud ex officio.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
10. Dále nutno předeslat, že k problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud obecně staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost se nijak nevymyká postulátům uvedeným v předchozích dvou bodech, pročež je zjevně neopodstatněná.
12. Pro posouzení věci je mimo již uvedeného stěžejní, že městský soud stěžovatele k podání repliky k vyjádření vedlejší účastnice nevyzval. Nadto stěžovatel v replice neuvedl ničeho nad rámec samotné žaloby, jak se ostatně podává z bodu 11 odůvodnění napadeného rozsudku. Ani jednu z těchto skutečností stěžovatel nerozporuje. Proto je v souladu s ústavním pořádkem závěr městského soudu, že náklady na zastoupení stěžovatele advokátem k podání repliky nebyly vynaloženy důvodně. Z týchž důvodů neporušuje stěžovatelovo právo na soudní ochranu absence odůvodnění nepřiznání náhrady nákladů řízení souvisejících s podáním repliky; v dané procesní situaci se městský soud fakticky neměl k čemu vyjadřovat.
13. Stěžovatel svou argumentací paušalizuje zásadu kontradiktornosti řízení a dospívá ke zjevně neopodstatněnému závěru, že podání repliky (nadto takové, v níž byla pouze zopakována žalobní tvrzení) je srovnatelné s účastí na jednání před soudem. Takový závěr z obsahu zásady kontradiktornosti řízení ani dalších ústavněprávních kautel práva na soudní ochranu neplyne. Ačkoli vzniká právo na náhradu nákladů řízení konstitutivním výrokem soudu, neznamená to, že náklady na jakékoli procesní úkony nutno považovat za důvodné jen proto, že byly vynaloženy. Ústavní soud neshledal žádný exces, jenž by mimořádně odůvodnil zrušení napadeného výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení.
14. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí dle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
15. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu