ECLI:CZ:US:2021:3.US.67.21.1
sp. zn. III. ÚS 67/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Koubka, zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem, sídlem Dvořákova 588/13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 7 As 109/2019-20 a Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2019 č. j. 62 A 173/2017-129, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Brna, sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu městské části Brno - Líšeň (dále jen "stavební úřad") ze dne 24. 2. 2017 č. j. MCLISL3N01911/2017/2700/MALL bylo stěžovateli nařízeno odstranění stavby "zařízení staveniště - stavební výtah na pozemcích parc. č. X1 a X2 k. ú. Líšeň" podle §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánováni a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 16. 5. 2017 č. j. MMB/0199991/2017 zamítl.
3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel byl v oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby ze dne 15. 9. 2016 řádně poučen o možnosti požádat o dodatečné povolení stavby. Toto oznámení bylo stěžovateli doručeno dne 29. 9. 2016, avšak stěžovatel o dodatečné povolení stavby nepožádal. Stavební úřad tedy řízení o odstranění stavby nepřerušil, nýbrž v něm pokračoval a vydal rozhodnutí o odstranění stavby. Krajský soud posuzoval, zda je předmětný stavební výtah stavbou, pro jejíž provedení by stavební zákon vyžadoval rozhodnutí, opatření či jakýkoli jiný úkon, a dospěl ve shodě s názorem stavebního úřadu k názoru, že jde o stavbu ve smyslu stavebního zákona, protože se jedná o stavební dílo, které vzniklo montážní technologií. I když jde o stavbu dočasnou, měl stěžovatel takovou stavbu ohlásit. Podle krajského soudu nebylo rovněž rozhodné, zda bylo vydáno stavební povolení na stavbu hotelu, ke stavbě kterého sloužil předmětný výtah, neboť ten byl samostatnou stavbou zařízení staveniště.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je již řadu let správními orgány šikanován, přičemž krajský soud ani Nejvyšší správní soud mu neposkytly právní ochranu. Správní soudy podle přesvědčení stěžovatele pochybily zejména tím, že posuzovaly jednu konkrétní událost (povolení stavby stavebního výtahu) zcela izolovaně, a při jejich rozhodování převážil formalismus bez přihlédnutí k argumentům logiky, zdravého rozumu, jakož i dobrým mravům. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí o odstranění stavby je nástrojem pokračující snahy stavebního úřadu za každou cenu a jakýmikoliv prostředky stěžovatele zlikvidovat. Stěžovatel zdůrazňuje, že stavba byla povolena jako součást stavby hotelu, a vrátek sloužil výhradně k udržovacím a zabezpečovacím pracím (viz závěry znalce Ing. Stanislava Patloky ve znaleckém posudku č. 21/95 ze dne 5. 2. 1995 a Ing. Jiřího Kubánka z firmy SARON KAT, s. r. o. ve zprávě z prohlídky a odborného posouzení ze dne 23. 4. 2013). Stěžovatel má za to, že správní soudy učinily své právní závěry na základě nedostatečných skutkových zjištění. Úředníci stavebního úřadu, s nimiž stěžovatel po celou dobu stavby veškeré kroky konzultoval, jsou ve svém oboru profesionálové, a pokud řešili zařízení jako výtah, nesouhlasí stěžovatel s názorem správních soudů, že ohledně požadavku na doložení dokumentů k žádosti o dodatečné povolení stavby není rozhodné, jak bylo zařízení stavebním úřadem označeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, a z odůvodnění jejich rozhodnutí plyne jednoznačný závěr, že předmětný stavební výtah je stavbou podle §2 odst. 3 stavebního zákona, který stanoví, že se stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Krajský soud konkrétně uvedl, že nejde toliko o "elektrický vrátek zavěšený na lešenářské trubce", jak tvrdí stěžovatel, neboť jak vyplynulo ze správního spisu, jde o 12,5 metrů vysokou konstrukci lešenářských trubek neukotvenou k žádné jiné konstrukci, která spolu s vrátkem a plošinami tvoří stavební výtah.
9. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat shora uvedené závěry správních soudů, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Nejvyšší správní soud i krajský soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně souladným způsobem uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele týkající se závěrů znalce Ing. Patloky a Ing. Kubánka k účelu předmětného zařízení k provádění zabezpečovacích prací, a uvedl, že v žalobě byly tyto závěry uplatněny jako součást obecné kritiky přístupu správních orgánů ke stěžovateli v průběhu celé výstavby hotelu, nikoli jako argument ke splnění či nesplnění podmínek pro nařízení odstranění stavby.
10. Podstatnou část ústavní stížnosti stěžovatele tvoří argumentace o dlouhotrvající šikaně stěžovatele správními orgány. K uvedenému nelze než zopakovat, že bylo pouze věcí stěžovatele, že nenavrhl dodatečné povolení odstraňované stavby, když právě v řízení o dodatečném povolení stavby měl místo případný spor o povaze odstraňované stavby. Předmětem napadených rozhodnutí, a tím potažmo i ústavní stížnosti, je přitom pouze řízení o žalobě proti rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění předmětné konkrétní stavby, obecné námitky stěžovatele týkající se tvrzeného dlouhodobého šikanózního postupu správních orgánů vůči stěžovateli (ostatně vymezeného pouze v obecné rovině), v jejichž kontextu by měl Ústavní soud k rozhodnutí o odstranění stavby přihlížet, proto nejsou pro posuzovanou věc relevantní. To platí i pro tvrzení stěžovatele, že bylo vydáno stavební povolení pro stavbu hotelu, k jehož stavbě byl vybudován předmětný výtah. Existence rozhodnutí o povolení stavby hotelu totiž nezbavila stěžovatele povinnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby "zařízení staveniště - stavební výtah" (tedy samostatné stavby zařízení staveniště), jak byl v oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby poučen.
11. Z výše uvedených příčin Ústavní soud nepovažuje napadená rozhodnutí za vybočující z Ústavou stanoveného rámce, když jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu