ECLI:CZ:US:2021:3.US.699.21.1
sp. zn. III. ÚS 699/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Moravskoslezský kraj, se sídlem 28. října 117/2771, Ostrava, zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná-Fryštát, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2020, č. j. 28 Cdo 3498/2020-138, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2020, č. j. 8 Co 346/2019 - 81, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2019, č. j. 157 C 26/2016 - 58, za účasti Nejvyššího soudu, Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi porušily jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Soudy obou stupňů rozhodly o žalobě obchodní společnosti CALAMARI SE, která se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 86 572 Kč s příslušenstvím jako náhrady za bezdůvodné obohacení za období od 9. 10. 2014 do 21. 9. 2016, které mu vzniklo bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví vedlejší účastnice. Na těch se nachází, mimo jiné, násyp a chodník pro pěší a navazující veřejná zeleň (dále jen "sporný chodník").
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shodně s Okresním soudem v Ostravě (dále jen "okresní soud") dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Provedeným dokazováním bylo totiž prokázáno, že sporný chodník je součástí stavby komunikace II/473 ve vlastnictví stěžovatele. To vyplynulo z kolaudačního rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání stavby, dále ze skutečnosti, že sporný chodník není zařazen v pasportu místních komunikací Statutárního města Frýdek-Místek [podle §9 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZPK"), platí, že vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace vede evidenci jím vlastněných pozemních komunikací], a rovněž ze znaleckého posudku ze dne 31. 10. 2016, ve kterém znalec Ing. Tomáš Malina uvedl, že "násyp vznikl v souvislosti se stavbou mostu, že dříve tam nebyl a slouží k překonání výškové nerovnosti terénu, když silnice by bez násypu existovat nemohla, neboť bylo zapotřebí propojit silnici se stávajícím terénem, který byl níže, a kdy jiný způsob využití plochy násypu je vyloučen, takže hlavním využitím násypu je umístění a užívání silnice". Krajský soud k tomu dodal, že pokud znalec uvedl, že chodník na levé straně není součástí silnice v průtahu městem, nýbrž samostatnou místní komunikací pro pěší, jedná se o právní hodnocení znalce, které mu nepřísluší a kterým soud vázán není. Krajský soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nezbytnou součástí konstrukce silnice II/473 dle §12 odst. 1 písm. c) ZPK je i násyp, a protože na tomto náspu je umístěn rovněž sporný chodník s veřejnou zelení, pak i ten je součástí dané silnice; nemůže se tak jednat o samostatnou stavbu a samostatnou nemovitost ve vlastnictví Statutárního města Frýdek-Místek, jak se domnívá stěžovatel, přestože se o chodník toto město stará, provádí na něm údržbu, včetně násypu a zeleně na něm se nacházející.
4. Na základě těchto závěrů obecné soudy potvrdily, že stěžovateli v rozhodném období vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení dle §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (obdobně k tomuto též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1838/2018, kterým bylo rozhodováno ve shodné věci totožných účastníků o dovolání žalovaného za předcházející období, v němž dovolací soud dovodil, že bezdůvodné obohacení vzniká v důsledku bezesmluvního umístění dotčené komunikace a jejích součástí na pozemcích vlastněných vedlejší účastnicí na úkor vedlejší účastnice, a to i případně v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy).
5. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud dle §237 o. s. ř. jako nepřípustné proto, že stěžovatel své dovolací námitky směřoval proti skutkovému stavu zjištěnému krajským soudem. Nejvyšší soud uvedl, že je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán a jeho správnost (úplnost), jako i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. K otázce namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud uvedl, že se rovněž nejedná o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
6. Stěžovatel je oproti obecným soudům přesvědčen, že se v případě sporného chodníku jedná o samostatnou komunikaci pro pěší, která je dle §9 ZPK ve vlastnictví obce, na jejímž území se nachází; rovněž navazující veřejná zeleň - travnatá plocha s keři a stromy, náleží dle stěžovatele do vlastnictví obce. Podle stěžovatele je zásadní, že je sporný chodník i veřejná zeleň na něj navazující veřejně přístupným prostorem, který splňuje kritéria veřejného prostranství. V této souvislosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu není v souladu s dosavadní nálezovou praxí Ústavního soudu, zejména se závěry vyslovenými v nálezu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 2520/15 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), že pokud dochází k omezení vlastnického práva k nemovitosti tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrady ze strany obce, a není-li poskytována, je možno ji vymáhat jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatel dále poukazuje na rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. MMFM_S 19419/2018/OÚRaSŘ/Pař o vyvlastnění pozemků s tím, že i k vyvlastnění došlo výlučně v rozsahu pozemků, ve vztahu k nimž i v tomto řízení stěžovatel uznává, že jsou zastavěny silnicí II/473, tedy bez pozemků pod sporným chodníkem a veřejným prostranstvím s veřejnou zelení. Rozsah vyvlastnění podle stěžovatele odpovídá kritérii nezbytně nutné míry podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu řádně vymezeného silničního pozemku silnice II/473 dle §11 ZPK.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud konstatuje, že soudy prvního a druhého stupně provedly podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení. Zabývaly se rovněž námitkami stěžovatele a objasnily, na základě jakých úvah dospěly k výše uvedenému právnímu názoru. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za srozumitelné, přesvědčivé a dostačující. Nejvyšší soud se rovněž důkladně zabýval podaným dovoláním, posoudil otázku jeho přípustnosti a své závěry podrobně odůvodnil. Oproti tomu námitky stěžovatele pokládá Ústavní soud pouze za pokračující polemiku zejména se skutkovými závěry okresního a krajského soudu a s ohledem na to považuje za nadbytečné se k nim znovu vyjadřovat, jelikož závěry učiněné obecnými soudy považuje za ústavně konformní. Jak se přitom podává i ze shora uvedeného, úkolem Ústavního soudu není a ani být nemá výklad či sjednocování judikatury obecných soudů ohledně podústavního práva, jak se ve skutečnosti stěžovatel svými námitkami domáhá.
10. Ústavní soud uvádí, že akcentuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti význam výše označeného rozhodnutí Magistrátu města Frýdek-Místek o vyvlastnění pozemků, není zřejmé, proč uplatnil námitky k němu se vztahující teprve v dovolacím řízení, kdy se jimi již Nejvyšší soud, s odkazem na zákaz uplatňování nových skutečností a důkazů dle §241a odst. 6 o. s. ř., nemohl zabývat.
11. Ani tak však nelze souhlasit se stěžovatelem, když se tvrzení, že není vlastníkem sporného chodníku, snaží doložit rozsahem rozhodnutí vyvlastňovacího orgánu. Ten totiž rozhodl o vyvlastnění těch pozemků, které dle stěžovatele odpovídají skutečnému rozsahu silnice II. třídy. Stěžovatel patrně dovodil, že pokud nebylo současně rozhodnuto i o vyvlastnění pozemků pod sporným chodníkem a přilehlou zelení, dokládá to, že nejsou součástí silnice II. třídy a on není jejich vlastníkem.
12. K tomu je však třeba poznamenat, že vyvlastňovací řízení je zahajováno na žádost vyvlastnitele a její obligatorní náležitostí je mimo jiné i označení pozemku nebo stavby, jichž se vyvlastnění týká. Správní orgán, který o vyvlastnění rozhoduje, je vázán rozsahem návrhu žadatele a jeho konečné rozhodnutí pak tomuto vymezení logicky odpovídá. Z obsahu vyvlastňovacího rozhodnutí ale nelze vyvozovat jakékoliv závěry ve vztahu k vlastnictví jiných pozemků či staveb, které pouze a jen z vůle vyvlastnitele předmětem vyvlastňovacího řízení nebyly. I v tomto případě byl rozsah předmětného vyvlastňovacího řízení plně na úvaze stěžovatele a vypovídá toliko o jeho přesvědčení, že není vlastníkem sporného chodníku a o jeho úmyslu se v rámci vyvlastňovacího řízení vlastníkem pozemku ležícím pod ním ani nestát.
13. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem, ani když tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se závěry Ústavního soudu přijatými v nálezu sp. zn. II. ÚS 2520/15. Ten totiž na danou věc nedopadá, neboť jeho podstatou je narovnání vztahů mezi soukromými vlastníky pozemků, které mají povahu veřejného prostranství, a kteří musí strpět režim, jenž se k takovým pozemkům váže, a mezi obcemi, které z veřejných prostranství profitují.
14. Veřejné prostranství je definováno v §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, jako "všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru." Veřejné prostranství je tedy veřejným statkem, jehož základními znaky jsou přístupnost každému bez omezení a obecné užívání, tedy užívání k běžným účelům kýmkoli bez omezení. Je evidentní, že nachází-li se veřejné prostranství právě na pozemku v soukromém vlastnictví, dochází k výraznému omezení práv jeho vlastníka ve prospěch obce, která naopak z možnosti tyto pozemky využívat ve prospěch svých občanů, anebo i ku prospěchu vlastnímu případným zpoplatněním jeho zvláštního užívání místním poplatkem, těží. Předmětem nálezu bylo tedy přiznání kompenzace vlastníkům pozemků za to, že společnost na jejich úkor profituje z tohoto nehmotného veřejného statku, a to aniž by hrálo roli, zda jde konkrétně o místní komunikaci, veřejnou zeleň, tržiště či jiný obdobný prostor. V části nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2520/15, ve které je současně odkazováno na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11 (N 163/66 SbNU 425), a na kterou stěžovatel na podporu svých tvrzení výslovně poukazoval, Ústavní soud pouze řešil, kdo je oním subjektem, kterému prospěch z existence veřejných prostranství fakticky plyne: "omezení vlastnického práva musí být jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (...) lze nalézt - v daném případě navíc podstatně přesvědčivější - argumenty, které hovoří ve prospěch pasivní legitimace právě obce (...) veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, a jejich užívání občany jiných obcí (typicky turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů dané obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází (resp. pro občany této obce), obvykle i prospěšné. Obec, v níž se veřejné prostranství nachází (a tedy nikoliv Česká republika), je oprávněna vybírat poplatky za (zvláštní) užívání veřejného prostranství [srov. §1 písm. c) a §4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích], a má tedy z existence veřejných prostranství i přímý ekonomický (fiskální) přínos."
15. Zatímco tedy nález řeší nárok na kompenzaci za omezení vlastnického práva k pozemku, který vyplývá z existence veřejného prostranství na něm, ve věci stěžovatele byl předmětem řízení před obecnými soudy nárok na kompenzaci za omezení vlastnického práva k pozemku z důvodu mimosmluvního umístění pozemní komunikace jejím vlastníkem. To jsou však dva různé nároky, které není možné vzájemně zaměňovat, a proto také závěry citovaného nálezu Ústavního soudu na nyní řešenou věc přímo nedopadají. Žádný z nich totiž nelze interpretovat tak, že je-li současně na pozemku, který má povahu veřejného prostranství, ze kterého obec profituje, umístěno těleso pozemní komunikace, musí být obec automaticky jejím vlastníkem.
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
17. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu