ECLI:CZ:US:2021:3.US.701.19.1
sp. zn. III. ÚS 701/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Ostrava, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky Ostrava ze dne 2. ledna 2019 č. j. 4 VZV 4/2018-134, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky Ostrava, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, 3. oddělení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 2. 11. 2018 č. j. NCOZ-10132-379/TČ-2017-417704 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a dalších obviněných), a to pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších přepisů, dále jen ("trestní zákoník"). Stěžovatel podal proti tomuto usnesení do protokolu o svém výslechu v postavení obviněného stížnost, kterou dne 14. 11. 2018 doplnil. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky Ostrava (dále jen "vrchní státní zastupitelství") byla stížnost stěžovatele zamítnuta.
3. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodovalo věcně nepříslušné vrchní státní zastupitelství, a dále rovněž v nesprávném a v rozporu se zákonem učiněném rozhodnutí vrchního státního zastupitelství o námitce porušení zásady trestněprávního procesu ne bis in idem v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 11. 2018, v důsledku čehož vrchní státní zastupitelství vadné usnesení policejního orgánu nezrušilo a dovolilo tak trestní stíhání stěžovatele opakovaně pro týž skutek.
4. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro věcné posouzení ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu.
5. V části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá předmětné usnesení vrchního státního zastupitelství, jímž bylo rozhodováno o stížnostech dalších obviněných, jedná se o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť se toto rozhodnutí v této části týká práv třetích osob.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly, neboť stěžovatel nepodal k nejblíže vyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství").
7. Dle judikatury Ústavního soudu je pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak učiní tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
8. Ústavní soud doplňuje, že nynějším odmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost neodepírá stěžovateli právo chránit svá základní práva a svobody, nýbrž pouze ctí zásadu, dle které Ústavní soud představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních (srov. koneckonců již to, že ústavní stížnost musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod). Je tedy primárně na orgánech k tomu určených trestním řádem a zákonem o státním zastupitelství, aby dbaly ochrany práv a svobod stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje maximu [srov. též např. nález sp. III. 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79) nebo nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3)], dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci (viz ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu nebo §2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství).
9. Za této situace Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z části jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a z části jako podanou osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj