ECLI:CZ:US:2021:3.US.712.21.1
sp. zn. III. ÚS 712/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Zbranka, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2020, č. j. 17 Co 87/2020-130, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na nestranný soud, jež je podle stěžovatele zaručeno čl. 82 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 13 C 136/2019-106, tak, že zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení.
3. Žalovanou částku požadoval stěžovatel jako nájemce po žalované Michaele Schneiderové jako pronajímatelce z titulu bezdůvodného obohacení. Uplatněný nárok opíral o tvrzení, že s žalovanou uzavřel nájemní smlouvu na nájem rodinného domu s tím, že sjednaná výše nájemného byla stanovena na 10 000 Kč měsíčně mimo zálohy na služby. Stěžovatel se zavázal uhradit při podpisu smlouvy nájemné na 2 měsíce dopředu (březen a duben 2017) ve výši 20 000 Kč. Přesto mu žalovaná k dohodnutému dni 1. 3. 2017 dům nepředala, byť ji urgoval. S tímto tvrzením stěžovatele však žalovaná nesouhlasila. Dům byl podle jejího tvrzení stěžovateli řádně předán k užívání, o čemž byl mezi účastníky sepsán dne 11. 2. 2017 protokol o předání a převzetí nemovitosti. Pokud stěžovatel nemovitost neužíval, nebylo to z důvodu spočívajícího na straně žalované. Stěžovatel následně nezaplatil nájemné za měsíc květen 2017, proto žalovaná od nájemní smlouvy odstoupila a poté dům předala do užívání novému nájemci. V daném kontextu okresní soud stěžovatelovu tvrzení o tom, že mu dům nebyl předán, neuvěřil. Při předložení předávacího protokolu ze dne 11. 2. 2017 podepsaného oběma účastníky stěžovatel totiž nejprve tvrdil, že tento podepsal spolu s uvedením stavu elektrické energie a převzetí dvou kusů klíčů od domu. Následně ale začal podle okresního soudu tvrdit, že podepsal pouze prázdné předávací protokoly a že stavy elektroměru a předání klíčů od domu žalovaná do protokolu bez jeho vědomí dopsala. Klíče nepřevzal, neboť nemovitost nebyla způsobilá k užívání. Posléze stěžovatel tvrdil, že klíče chtěl převzít až v den počátku nájemního vztahu, to znamená ke dni 1. 3. 2017. Poněvadž ale nemovitost nebyla způsobilá k užívání (byla podle stěžovatele ve velmi špatném stavu), stěžovatel od smlouvy dne 1. 3. 2017 podle svého tvrzení odstoupil. Stejného dne, kdy mělo dojít k předání a převzetí nemovitosti, se navíc podle stěžovatele ani žalovaná k předání nemovitosti nedostavila.
4. Podle okresního soudu ovšem stěžovatel svým podpisem na smlouvě potvrdil, že dům je mu přenecháván k nájmu ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání a že dům stěžovatel přijímá do nájmu. Společně s podpisem nájemní smlouvy byl podepsán předávací protokol. V tomto protokolu o předání a převzetí nemovitosti ze dne 11. 2. 2017 stěžovatel tvrdil, že mu byly předány 2 kusy klíčů od nemovitosti, že nemovitost odpovídá stavu dle nájemní smlouvy, tzn. stavu způsobilému k užívání za účelem bydlení. Stěžovatel při podpisu nájemní smlouvy dne 11. 2. 2017 žalované zaplatil částku 20 000 Kč představující nájemné na 2 měsíce dopředu. Stěžovatel podle okresního soudu svá tvrzení - jak výše naznačeno - v průběhu řízení ohledně stavu nemovitosti a předání klíčů neustále měnil, stejně jako svá tvrzení o podpisu a obsahu předávacího protokolu. Okresní soud proto považoval výpověď stěžovatele za nevěrohodnou a rozporuplnou. Pokud tedy stěžovatel dne 1. 3. 2017 nemovitost nezačal užívat tak, jak bylo v nájemní smlouvě dohodnuto, nemůže tato skutečnost podle okresního soudu jít k tíži žalované a trval-li nájemní vztah do 10. 5. 2017, má žalovaná nárok na nájemné za měsíc březen a duben a poměrnou část měsíce května roku 2017.
5. K odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu rozhodnutí okresního soudu potvrzeno. Podle krajského soudu je totiž stěžovatelova výpověď skutečně nevěrohodná a rozporuplná. Věrohodnější se proto krajskému soudu jeví možnost, že si stěžovatel po podpisu nájemní smlouvy dne 11. 2. 2017 našel jiný vhodnější dům k bydlení, a do domu žalované se vůbec nenastěhoval. Pokud však předmět nájmu nezačal užívat, nemůže jít tato okolnost k tíži žalované. Žalovaná jako pronajímatelka neporušila žádnou povinnost zakotvenou v nájemní smlouvě a na úkor stěžovatele se žádným způsobem bezdůvodně neobohatila. Částka 20 000 Kč, kterou žalovaná od stěžovatele převzala v den podpisu nájemní smlouvy a která představovala nájemné za 2 měsíce dopředu, proto nebyla majetkovým prospěchem získaným bez právního důvodu, případně plněním z právního důvodu, který odpadl, anebo protiprávním užitím cizí hodnoty.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání ze strany Ústavního soudu je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, zjevně nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 20 000 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)]. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
10. K vlastní argumentaci stěžovatele proto konstatuje Ústavní soud následující.
11. Především je třeba uvést, že stížnostní argumentace se poněkud míjí s podstatou odůvodnění rozhodnutí, jež vzešlo z nyní posuzovaného řízení. Nelze totiž přisvědčit stěžovateli v tom ohledu, že by krajský soud svévolně vytvářel skutková zjištění, která by nevyplývala z provedeného dokazování. Pouze (pro úplnost) zmínil svoje vlastní vysvětlení, proč stěžovatel měnil svou výpověď. Je však třeba zdůraznit, že okolnost, zda si skutečně stěžovatel našel k bydlení jiný dům či nikoliv, nebyla pro věc rozhodná. Podstatná naopak byla stěžovatelem během řízení opakovaně měněná, rozporuplná (a proto pro obecné soudy logicky i nevěrohodná) výpověď. K tomuto aspektu - pro posouzení věci přitom zcela zásadnímu - se však stěžovatel v ústavní stížnosti nevrací.
12. Dále zdejší soud konstatuje, že v obecné rovině jistě platí stěžovatelem zmiňované pravidlo, že pravost a správnost soukromoprávní listiny musí při případném sporu prokázat ten, kdo se jejího obsahu dovolává. Na druhou stranu přitom stěžovatel ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, co by měla žalovaná z toho, že by do protokolu o předání a převzetí nemovitosti svévolně dopsala stavy energií a předání dvou kusů klíčů. Naopak poslední verze stěžovatelem před obecnými soudy líčeného skutkového děje (a stěžovatel nezmiňuje, že by v tomto ohledu napadené rozhodnutí jakkoliv neodpovídalo skutečnosti) byla taková, že ke dni 1. 3. 2017 (kdy měl nájem stěžovatele začít) se stěžovatel rozhodl nájemní smlouvu pro jím tvrzenou nezpůsobilost předmětu nájmu vypovědět.
13. Pokud tomu tak skutečně bylo, je ovšem nerozhodné, že si pronajímatelka před tím poznamenala předání klíčů a stavy měřidel energií (stěžovatel netvrdí, že by tyto stavy jakkoli nadhodnotila nebo podhodnotila). Nejenže tak stěžovatel nevysvětluje, proč žalované podle jedné z verzí svých tvrzení podepsal nevyplněné předávací protokoly, ale zároveň nevysvětluje, jak jej pronajímatelka měla vyplněním zmíněných údajů poškodit. I proto je podle Ústavního soudu správný závěr krajského soudu, že na posouzení věci nemohlo ničeho změnit rozhodnutí okresního soudu neprovádět stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek z oboru mechaniky barev (patrně k prokázání, že pronajímatelka protokol měla sama vyplnit), ani stěžovatelem navrhovaný výslech předchozí nájemkyně domu. Stěžovatel se totiž patrně rozhodl v domě i přes již zaplacené nájemné nebydlet (žalovaná mu přitom v užívání domu nebránila, což ani stěžovatel netvrdí) a stěžovatelův nájem tak skončil až pro další neplacení nájemného.
14. Závěry obecných soudů, že k žádnému obohacení žalované nedošlo, proto považuje Ústavní soud za plně opodstatněné a logické. Stěžovatel přitom netvrdí, že by se stav domu jakkoliv změnil od okamžiku, kdy žalované předal nájemné na 2 měsíce a podepsali spolu smlouvu (a žalovaná si údajně svévolně vyplnila předávací protokol), do okamžiku, kdy měl stěžovatelův nájem fakticky započít. Stěžovatel konečně neuvádí, jaké důkazy chtěl ještě okresnímu soudu navrhnout, pokud jej tento soud údajně nesprávně poučil o koncentraci řízení (mínil-li stěžovatel námitku o nedostatku poučení právě tímto způsobem).
15. Lze tak shrnout, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou hlubší, natožpak ústavněprávní argumentaci, na čemž nemohou nic změnit ani stěžovatelovy blanketní odkazy a citace rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Ve skutečnosti totiž stěžovatel jen pokračuje v obecnými soudy zmiňované rozporuplné argumentaci. Krajský soud proto postupoval ústavněprávně zcela souladným způsobem, pokud zamítavé rozhodnutí okresního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.
16. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu