ECLI:CZ:US:2021:3.US.715.21.1
sp. zn. III. ÚS 715/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ALTIN JM GROUP s. r. o., sídlem Pionýrů 839, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph. D., advokátem, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2020 č. j. 25 Af 39/2018-75, spojené s návrhem na zrušení §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") vydané v řízení ve správním soudnictví, jehož předmětem se stal přezkum rozhodnutí správce daně o neuznání nároku stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty. Krajský soud zasáhl do práva stěžovatelky (žalobkyně) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně s podáním stížnosti stěžovatelka podala podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."), podle kterého je kasační stížnost mj. nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
2. Ve věci rozhodoval krajský soud již podruhé. Nejprve krajský soud žalobě stěžovatelky vyhověl rozsudkem ze dne 14. 5. 2019 č. j. 25 Af 39/2018-52 a napadená správní rozhodnutí zrušil (pozn. - všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z www.nssoud.cz, Ústavní soud na ně proto jen ve stručnosti odkazuje). Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) však Nejvyšší správní soud posléze rozsudkem ze dne 18. 5. 2020 č. j. 5 Afs 192/2019-29 zrušil rozsudek krajského soudu s tím, že krajský soud chybně posoudil otázku přechodu důkazního břemene. Posléze rozhodl krajský soud opětovně nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem, přičemž žalobu zamítl.
3. Stěžovatelka namítá, že postupem krajského soudu, resp. postupem dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. došlo k odepření jejího práva na další instanci. Opakované podání kasační stížnosti je podle tohoto ustanovení nepřípustné a stěžovatelka tak nese nepříznivé následky v podobě odepření přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu, plynoucí ze skutečnosti, že jiný účastník již dříve brojil kasační stížností proti předcházejícímu rozsudku. Stěžovatelka namítá, že je jí známa stávající judikatura správních soudů, která z napadeného ustanovení stanovila výjimky, avšak to nic nemění na nejasnosti úpravy.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
6. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že obsahově téměř totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se zabýval ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 714/21, přičemž tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 29. 3. 2021 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl.
7. Ústavní soud nemá ani ve stávající věci žádný důvod odchylovat se od závěrů obsažených v tomto usnesení, a proto na ně v podrobnostech odkazuje. S ohledem na výše uvedené lze tedy pouze ve stručnosti shrnout, že stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila předčasně. K povaze uplatnitelných námitek po kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2020 č. j. 3 As 38/2019-36, v němž uvedl: "Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. i další výjimky, například pro situaci, pokud první kasační stížnost podával žalovaný, zatímco nové rozhodnutí krajského soudu napadá žalobce (respektive žalobci)." O totožnou situaci jde i v nyní posuzované věci stěžovatelky, neboť předchozí kasační stížnost podala vedlejší účastnice řízení, takže stěžovatelka proti napadenému rozsudku krajského soudu mohla brojit podáním nové kasační stížnosti.
8. V rovině práva ústavního se přípustností ústavní stížnosti v situaci, kdy stěžovatel neuplatní opakovanou kasační stížnost, zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19, který zde mj. vyslovil požadavek řádného poučení krajským soudem o důsledcích opakované kasační stížnosti a aby v ústavní stížnosti byla uplatněna alespoň jedna námitka, kterou nebylo možno dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. opětovně uplatnit.
9. Ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu tak nelze než konstatovat, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá toliko neústavnost spočívající v "procesní vadě", resp. právě v poučení o důsledcích §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., které je stran judikatury Ústavního soudu naopak na místě. Dále stěžovatelka namítá odepření instance, ke kterému však nyní napadeným rozsudkem, resp. poučením, dosud nedošlo. Především však stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že se v nyní napadeném rozsudku krajský soud řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka řízení, avšak, jak výslovně uvádí, krajský soud se už nezabýval dalšími žalobními důvody, resp. hmotněprávním meritem věci, a dokonce podle stěžovatelky opomenul vypořádat všechny uplatněné žalobní námitky (tj. nevyčerpal předmět řízení). Sama stěžovatelka tak (aniž by své věcné námitky před Ústavním soudem podrobněji konkretizovala) předjímá, že v části vypořádání dosud neměl Nejvyšší správní soud příležitost se věcí zabývat, poukazuje přitom (toliko v obecné rovině) na argumentaci, která by byla v mimořádném opravném prostředku přípustná.
10. Z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí krajského soudu nelze považovat za pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod osob. Jde o rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (obdobně viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 698/12 nebo ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1529/17).
11. Návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení podaný dle §74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností má akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout i návrh s ní spojený.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu