ECLI:CZ:US:2021:3.US.726.21.1
sp. zn. III. ÚS 726/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Nováčka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem Královský Vršek 25, Jihlava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, č. j. 28 Cdo 3725/2020-187, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. 8. 2020, č. j. 15 Co 47/2020-164, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") - vázanost soudce při rozhodování zákonem.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, rozhodovaly soudy prvního a druhého stupně o žalobě stěžovatele na zaplacení blíže specifikované částky. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 4 C 83/2019-120, žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit žalovanému náklady řízení. O stěžovatelem podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") tak, že nyní napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatele dle §237 o. s. ř. jako nepřípustné proto, že stěžovatel nevymezil žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, ale své dovolací námitky směřoval výhradně proti skutkovému stavu zjištěnému soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud uvedl, že je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán a jeho správnost (úplnost), jako i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. K otázce namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, jeho nedostatečného odůvodnění, nepředvídatelnosti a stran námitky, že před nalézacím soudem rozhodovala vyloučená soudkyně, pak Nejvyšší soud uvedl, že se rovněž nejedná o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o námitku, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
3. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona.
5. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že se zabýval tím, zda tento soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. Proti usnesení Nejvyššího soudu přitom brojí stěžovatel v ústavní stížnosti pouze okrajově, a sice tvrzením, že se soud odklonil od merita věci a předmětu dovolání a hledá důvody, jak formálně-právně dovolání odmítnout. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud opomíjí samotnou podstatu věci, která naplňuje dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení věci a nesprávný způsob aplikace ustanovení §132 o. s. ř., tzn. porušení zásady volného hodnocení důkazů. Chybný způsob hodnocení důkazů, který v posuzované věci nevedl ke správnému a spravedlivému rozhodnutí, považuje stěžovatel za zásah do práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz plenární stanovisko ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Ústavní soud přezkoumal obsah usnesení Nejvyššího soudu a plně akceptuje jeho závěry, že stěžovatel zpochybňoval pouze hodnocení důkazů odvolacím soudem a z toho vyplývající skutkové závěry, kterými je však Nejvyšší soud vázán. Jak správně uvedl, samotná skutková zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich případné vady nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud se nadto vypořádal rovněž s námitkami stěžovatele stran porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování krajským soudem, s tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu a s namítaným nevypořádáním všech námitek uplatněných stěžovatelem před krajským soudem, včetně té, že v řízení u soudu okresního rozhodovala vyloučená - podjatá soudkyně. Jak uvedl Nejvyšší soud, stěžovatel tímto způsobem uplatnil pouze námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, když je z jiného důvodu shledáno dovolání přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.).
8. Za této situace Ústavní soud konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nic podstatného, co by mu mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora). V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu tak shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní soud dále připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná.
10. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy totiž představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje.
11. Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum (viz např. M. Sachs, Verfassunsprozessrecht, 4. vyd., Tübingen: Mohr Siebeck, 2016, st. 161). Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak k tomu Ústavní soud uvedl dříve [usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)], "na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
12. Jak bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval v již citovaném plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a to i ve vztahu k dovoláním, kterými jsou napadána skutková zjištění nižších soudů. V něm Ústavní soud přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Výkladem §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem, a v takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost - s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - za nepřípustnou.
13. Jelikož právě uvedené závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, neměl Ústavní soud důvod se od nich odklonit, a proto shledal ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu nepřípustnou. Námitky vznášené vůči postupu tohoto soudu (tzn., že při hodnocení důkazů ohledně ústní dohody mezi stěžovatelem a žalovaným soud svévolně aplikoval normy podústavního práva a že nesprávně aplikoval zásadu volného hodnocení důkazů) proto Ústavní soud nemohl nijak zohlednit. Toliko konstatuje, že ve smyslu citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyhodnotil, že v nyní posuzované věci nejde o situaci, kdy by bylo zjištění skutkového stavu obecnými soudy prima facie natolik vadné, že by opravňovalo Ústavní soud (zcela výjimečně) ke kasačnímu zásahu namísto konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti.
14. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Pokud proto stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v jeho věci rozhodoval podjatý soudce, bylo namístě využít tento procesní prostředek ochrany jeho práv. Nic takového však nyní netvrdí a rovněž v tomto ohledu je proto ústavní stížnost nepřípustná.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu