ECLI:CZ:US:2021:3.US.728.21.1
sp. zn. III. ÚS 728/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021 č. j. 28 Co 312/2020-203 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. července 2020 č. j. 50 P 45/2019-140, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a E. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 6. 2019 č. j. 50 P 45/2019-36 byla schválena dohoda stěžovatele a vedlejší účastnice, kterou byli nezletilý T. a nezletilá A. svěřeni do výchovy vedlejší účastnice a stěžovatel se zavázal počínaje dnem 1. 9. 2018 přispívat na výživu nezletilého T. částkou 16 000 Kč měsíčně a nezletilé A. částkou 14 000 Kč měsíčně.
3. Návrhem ze dne 16. 12. 2019 se stěžovatel domáhal snížení výživného s ohledem na významný pokles svých příjmů.
4. Napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo původně určené výživné počínaje dnem 1. 4. 2020 sníženo na částku 10 000 Kč měsíčně pro nezletilého T. a částku 8 000 Kč měsíčně pro nezletilou A. Obvodní soud vyšel z celkové majetkové situace rodičů a poměrů obou nezletilých dětí, zjištěné skutečnosti posoudil podle §923 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") a §475 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.") a dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je důvodný, neboť jeho příjem se od roku 2019 snížil.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že soudem uložené výživné je pro něj neúnosné, neboť z daňových přiznání za poslední roky je zřejmé, že se jeho příjmy výrazně zmenšily. Poukazuje na svá nezákonná trestní stíhání zahájená v roce 2013 a ukončená zprošťujícími rozsudky. Jeho osoba je těmito dlouhodobými trestními řízeními nevratně poškozena. Zatímco dříve vykonával vysoké manažerské pozice, po trestním řízení je v takové pozici neuplatnitelný a byl nucen se začít věnovat své původní profesi překladatelství. Obvodní soud však při zkoumání jeho potenciálních příjmů k těmto skutečnostem nepřihlédl a jeho příjem posoudil zcela nepřesně a zavádějícím způsobem. U vedlejší účastnice však vycházel z jejího skutečného příjmu, nikoliv z příjmu potenciálního, přestože její současná mzda neodpovídá jejímu vzdělání a je tak pod úrovní jejího potenciálního příjmu. V tom spatřuje porušení rovnosti účastníků. Nadto má za to, že soud v řízení připustil důkazy, které vedlejší účastnice získala neoprávněně, když si od exekutorského úřadu vyžádala výpisy z jeho účtů. Rozhodnutí městského soudu považuje za nedostatečně odůvodněné, když v něm postrádá vypořádání se s odvolacími námitkami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a určení vyživovací povinnosti nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jak má být rozhodnuto. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, svá rozhodnutí opřely.
9. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci péče o nezletilé je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Předmětem řízení před obvodním soudem byl návrh stěžovatele na snížení výživného pro jeho nezletilé děti, odůvodněný významným poklesem jeho výdělkových poměrů. K tomu také obvodní soud zaměřil dokazování. Po zhodnocení provedených důkazů pak dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je důvodný a původně stanovené výživné na obě děti podstatně snížil. Stěžovatel přesto s rozsudkem obvodního soudu, potvrzeným rozhodnutím městského soudu, nesouhlasí a s jeho důvody obsáhle polemizuje. Ve svých argumentech ovšem pomíjí, že o poměrech dětí bylo naposledy rozhodováno rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 6. 2019, kterým byla schválena dohoda rodičů, kterou stěžovatel sám navrhl, a kterou se zavázal přispívat na výživu dětí značně vysokými měsíčními částkami, přestože dle zjištění obvodního soudu již v té době podnikal v oboru poradenství, tlumočnictví a překladatelství. Lze pouze spekulovat o tom, zda při uzavírání dohody, která byla soudem schválena, stěžovatel věděl či nevěděl, zda bude schopen výživné v dohodnuté výši hradit. Uvedená okolnost však není relevantní. V této souvislosti lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 797/20, podle jehož závěru nutno rozlišovat situaci, v níž se rodiče nedohodnou na výši výživného, která je pak autoritativně stanovena soudem s přihlédnutím k okolnostem případu a nejlepšímu zájmu dítěte, a situaci, v níž se na výši výživného rodiče dohodnou, přičemž tato dohoda je následně schválena soudem. V takovém případě není úkolem soudu, aby zasahoval do rodičovské zodpovědnosti tím, že by určoval výši výživného, byť by byla nadstandardní, neboť je rodičovským právem rozhodnout, v jakých podmínkách mají jejich děti vyrůstat; stát, nemá-li se opět stát paternalistickým, do jejich dohody nemůže zasahovat, nedojde-li následně ke změně v majetkových poměrech některého z rodičů.
11. Poukazuje-li stěžovatel na svá nezákonná trestní stíhání, zahájená v roce 2013 a ukončená zprošťujícími rozsudky, která jeho osobu nevratně poškodila a negativně ovlivnila jeho současné výdělkové možnosti, z napadených rozhodnutí vyplývá, že byl zproštěn obžaloby rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným dne 23. 5. 2018, tedy daleko před tím, než obvodnímu soudu navrhl schválit dohodu o placení nadstandardně vysokého výživného.
12. Obvodní soud se tedy v řízení o snížení výživného případně zabýval tím, zda nastala alespoň relativně trvalá změna poměrů od jeho posledního rozhodnutí, která by změnu nadstandardně vysokého dohodnutého výživného odůvodňovala. Porovnal poměry rodičů a nezletilých, za nichž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o výživném (ze dne 7. 6. 2019) s jejich poměry v době rozhodování o návrhu na snížení výživného, přičemž případně zaměřil pozornost na kritérium majetkové potenciality stěžovatele při plném využití jeho možností a schopností. Namítá-li stěžovatel, že měl zkoumat i majetkovou potencialitu vedlejší účastnice, jeho argumentaci nelze přisvědčit, neboť vedlejší účastnice, které byly obě děti svěřeny do výchovy, vynakládá nemalé výdaje na jejich výživu dobrovolně a svou vyživovací povinnost plní i osobní péčí o nezletilé, čímž je limitována i při výběru vhodného zaměstnání.
13. Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí městského soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže městský soud na odvolací námitky stěžovatele reagoval příklonem ke skutkovým a právním závěrům obvodního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
14. Namítá-li stěžovatel, že soud připustil důkazy, které vedlejší účastnice získala neoprávněně od exekutorského úřadu, z napadeného usnesení městského soudu vyplývá, že v průběhu odvolacího řízení byly předloženy výpisy ze dvou stěžovatelových účtů, k nimž se stěžovatel vyjádřil, aniž by napadl jejich využitelnost jako důkazu. Rozhodující ovšem je, že k nim při svém rozhodování nepřihlížel, ani je nijak nehodnotil.
15. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči řádně odůvodněným závěrům soudů obou stupňů, respektujícím zákonná kritéria (§923 obč. zák. a §475 z. ř. s.). Považuje však za vhodné připomenout, že napadená rozhodnutí nemají povahu rozhodnutí "absolutně" konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá z §923 obč. zák.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu