ECLI:CZ:US:2021:3.US.75.21.1
sp. zn. III. ÚS 75/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Barbory Sadílkové, 2) Lucie Bervidové; 3) Jiřího Bardoděje a 4) Veroniky Bardodějové, 5) Mgr. Davida Bodečka, 6) Martina Jambora, 7) Petra Pavelky, 8) Mgr. Tomáše Krejčího, 9) Prof. Dr. Arne Nováka a 10) Dr. Věry Novákové a 11) obchodní společnosti Individual leasing s. r. o., sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, všech zastoupených advokátem Mgr. Matyášem Semrádem, sídlem Hodov 459, Úvaly, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020 č. j. 33 Cdo 2838/2020-1123 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2020 č. j. 18 Co 358, 359/2019-1080, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti CTR Atmospherica Aviation a. s., sídlem Francouzská 454/74, Praha 10; 2) Davida Bodečka, 3) Marka Mačugy, 4) Jaroslavy Abrahámové, 5) Tomáše Klimíčka, 6) Blaženy Polahárové, 7) Lindy Zavoralové, 8) Věry Tuláčkové, 9) Ing. Petra Pěchoviče a 10) Ing. Pavly Pěchovičové, 11) Ivany Ivanové a 12) Bojana Ivanova, 13) Petra Vidličky, 14) Jaromíra Cibulce, 15) Ondřeje Rašky, 16) Roberta Landy, 17) obchodní společnosti RK INTERCONTACT, s. r. o., sídlem Křižíkova 53/56b, Praha 8; 18) Karla Rittera, 19) Jana Fröhlicha, 20) Luboslava Vašíčka, 21) Jany Kleinové a 22) Roberta Kleina, 23) Ing. Dušana Matouška a 24) Ing. Ladislavy Matouškové, 25) Mgr. Michala Jelínka, 26) MUDr. Marcely Koudelkové, 27) Andreje Šakleina, 28) Jaroslava Dvořáka a 29) Marie Dvořákové, 30) Evy Vyšanské, 31) obchodní společnosti Individual leasing s. r. o., sídlem Šaldova 466/34, Praha 8; 32) Heleny Blümelové, 33) obchodní společnosti PROSPERITA s. r. o., sídlem Křižíkova 53/53, Praha 8; 34) Jany Laifrové, 35) Ing. Ireny Speckové; 36) Viktora Hrašky; 37) Olgy Hraškové a 38) Ing. Roberta Černého, 39) Ing. Vladimíra Sáluse; 40) Karin Sálusové; 41) Štefana Szabó, 42) Mária Mitase; 43) Dariny Mitasové a 44) Michala Berga, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. S ohledem na to, že předmět ústavní stížnosti je stěžovatelům i ostatním účastníkům a vedlejším účastníkům znám, postačí uvést následující skutečnosti vyplývající z ní a z obsahu soudního spisu sp. zn. 11 C 124/2012 vedeného Obvodním soudem pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení ústavní stížnosti. Žalobou ze dne 29. 8. 2012 podanou u obvodního soudu se stěžovatelé spolu s vedlejšími účastníky 2) až 44) domáhali jako vlastníci bytových jednotek po první vedlejší účastnici jako prodávající odstranění vady věci - dvou kusů garážových vrat a vstupního parteru budovy na adrese X. Obvodní soud posoudil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, a dospěl k závěru, že je dána odpovědnost první vedlejší účastnice za vady předmětu koupě. Na základě provedených znaleckých posudků měl obvodní soud za to, že na garážových vratech se v záruční době vyskytla vada spočívající v neplnění deklarované životnosti 100 000 cyklů, kterou stěžovatelé řádně a včas vytkli. Jelikož tato vada mající svůj původ v nevhodném pohonu a chybném osazení vrat první vedlejší účastnicí byla neodstranitelná, rozhodl obvodní soud o tom, že vrata mají být ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozhodnutí vyměněna za nová s deklarovanou životností nejméně 100 000 cyklů (I. výrok rozhodnutí). Obvodní soud dále dospěl k závěru, že vada se vyskytuje také na parteru, kterým dochází k zatékání do garáží. Příčinou tohoto stavu bylo zejména poškození konstrukce vozovky a osazení povrchu dlažbou určenou pro chodníky, a nikoliv dlažbou zámkovou, jak určila projektová dokumentace. Zanedbaná údržba ze strany stěžovatelů přitom nebyla podstatnou příčinou zatékání do garáží. Proto obvodní soud uložil první vedlejší účastnici, aby odstranila vadu vstupního parteru, a to do 90 dnů od právní moci rozhodnutí (II. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se v napadeném rozsudku zabýval pouze vadou plochy parteru, nikoliv vadou garážových vrat, neboť o části žaloby týkající se garážových vrat uzavřely strany mimosoudní dohodu. Městský soud proto zrušil I. výrok rozsudku obvodního soudu a v tomto rozsahu řízení zastavil. Výrok II. rozsudku obvodního soudu pak změnil tak, že se žaloba zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování, z něhož městský soud vycházel. Se závěrem obvodního soudu o odpovědnosti první vedlejší účastnice za tvrzenou vadu se však neztotožnil. Ze znaleckých posudků podle městského soudu jednoznačně vyplývá, že příčin zatékání do garáží bylo několik, hlavní však byla skutečnost, že v areálu docházelo k pohybu vozidel, čímž byla porušena hydroizolace. Z provedeného dokazování vyplynulo, že "vnější vrstva parteru byla konstruována jako pochozí, nikoli jako pojezdová. Na parter byl zákaz vjezdu vozidel mimo vozidel zásobování, ze kterého vyplývala úprava dopravní situace vnitrobloku s parterem, která však nebyla fakticky respektována". Podle městského soudu prodala první vedlejší účastnice bytové jednotky stěžovatelům a vedlejším účastníkům číslo 2) až 44) bez faktických vad, přičemž "závady, které se v záruční době projevily zatékáním do garáží (přes parter), byly způsobeny nesprávným používáním parteru, nikoli vadným projektem či vadným provedením díla. Za zatékání do garáží přes parter v důsledku porušení vrchní skladby parteru (hydroizolace, dlažby, porušení odtokových žlabů pojezdem vozidel) parkováním a pojezdem vozidel" nenese první vedlejší účastnice odpovědnost. Z technického hlediska nebyl způsob provedení dlažby podstatný, neboť "ani dlažba zámková (která má vyšší odolnost k mechanickému namáhání) by při současném pojezdu a parkování vozidel porušení hydroizolace a výskytu zatékání nezabránila, pouze by je oddálila". První vedlejší účastnice učinila podle městského soudu "vše v souladu s tehdejšími stavebně technickými předpisy, aby vyhověla všem veřejnoprávním předpisům, informovala i vlastníky o pochozím charakteru parteru (ať již dopravní značkou, nebo "příručkou" předanou vlastníkům)".
4. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatelů. Uvedl, že jimi uplatněné námitky "nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr... Výtka, podle níž žalovaná odpovídá za vytčenou vadu z titulu správy objektu, je natolik nekonkrétní, že dovolacímu soudu, jehož úkolem není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední, neumožňuje určit meze přezkumu právních závěrů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Není rovněž zřejmé, které konkrétní kritérium přípustnosti přiřazují právě k otázce odpovědnosti žalované z titulu správy objektu, tj. zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda jde o otázku, kterou dovolací soud rozhoduje rozdílně, zda tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena či zda jím již vyřešena byla, ale měla by být posouzena jinak". Stěžovatelé nepředložili Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že ji podávají proti usnesení Nejvyššího soudu a výrokům II., III. a IV. rozsudku městského soudu (v petitu však požadují zrušení celého rozhodnutí), neboť jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Ústavní stížnost je založena na tvrzení, že městský soud dospěl ke zcela jinému právnímu názoru, než vyjádřil ve svém rozsudku obvodní soud. Z toho důvodu měl městský soud rozsudek obvodního soudu zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení, nikoliv jej sám změnit. Nadto stěžovatelé poukazují na to, že městský soud "s ohledem na jeho přehodnocení celé věci neposkytl stěžovatelům patřičné poučení o tom, že jejich dosavadní tvrzení a navržené důkazy nejsou dostatečné pro možnost žalobě vyhovět, a neposkytl ani dostatečnou lhůtu na reflexi změny pohledu na řešený problém. Stěžovatelé tak neměli žádný prostor k reakci na postoj soudu, a například na doplnění tvrzení a navržení dalších svědků a předložení jiných důkazů, které by mohly prokázat pochybení žalovaného a důvodnost uplatněného nároku". Tím, že se stěžovatelé dozvěděli o změně skutkového hodnocení a změně právního názoru městským soudem až při vyhlášení rozhodnutí, podle nich došlo k porušení zákazu překvapivých rozhodnutí formulovaného judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelé žádný zákonný procesní prostředek vůči tomuto usnesení neměli (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu však procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Je-li dovolání řádně odmítnuto, neboť neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v takovém případě nutné na vadné dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905) nebo usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 142/21].
9. Z obsahu soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že dovolání sice na str. 4 až 5 obsahuje část nazvanou "právní otázky", u žádné z nich však není patrné, v čem stěžovatelé spatřují přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Jelikož dovolání neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nesplňovalo zákonné požadavky vyplývající z §241a odst. 2 o. s. ř. To je v zásadě patrné rovněž z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, v němž je uvedeno, že "není rovněž zřejmé, které konkrétní kritérium přípustnosti přiřazují právě k otázce...". Přitom je třeba podotknout, že "zatímco dovolací důvod poskytuje odpověď na otázku, co a konkrétně proč má dovolací soud řešit ..., předpoklad přípustnosti ... identifikuje obecný procesní důvod, proč se dovolací soud má záležitostí zabývat (citace přiléhavé části §237 o. s. ř.)..." (SVOBODA, K. Opravné prostředky. Civilní proces z ohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 447).
10. Stěžovatelé ostatně shora uvedené skutečnosti nezpochybňují a v ústavní stížnosti se k usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vůbec nevyjadřují. V ústavní stížnosti argumentačně napadají toliko rozsudek městského soudu. Za této situace není zřejmé, v čem konkrétně spatřují porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodnutím Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Neobsahuje-li přitom dovolání náležitosti vymezené §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale zákonem předvídaným procesním postupem Nejvyššího soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná (viz bod 7 výše), avšak je zjevně neopodstatněná.
12. Odmítnutí dovolání ze shora uvedeného důvodu má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu (srov. např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 nebo ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2875/20). Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 totiž vyplývá, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu". Takové dovolání totiž "přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby bylo třeba podáno opožděně, resp. nebylo podáno vůbec, což nutně vede k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu" (usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Ústavní stížnost směřující proti rozsudku městského soudu, který předcházel rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, proto musí Ústavní soud odmítnout jako nepřípustnou.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a ve vztahu k rozsudku městského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu