ECLI:CZ:US:2021:3.US.753.21.1
sp. zn. III. ÚS 753/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené Mgr. Šárkou Matesovou Kopeckou, advokátkou se sídlem Velvarská 1701/25, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, č. j. 7 Tdo 1261/2020-821, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 To 121/2020-720, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 11. 2019, č. j. 3 T 2/2019-571, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo vyjádřit se k provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo vyslýchat svědky podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byly stěžovatelka a K. C. uznány vinnými přečinem zpronevěry a za to byly odsouzeny k podmíněným trestům odnětí svobody: stěžovatelka v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání 30 měsíců a K. C. v délce trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání tří roků a šesti měsíců. Dále byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti - X (dále jen "poškozená") škodu ve výši 92 040 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obviněné se dopustily uvedeného přečinu tím, že v sídle poškozené, jejímiž byly zaměstnankyněmi na pozici recepčních, po předchozí společné domluvě vystavily celkem 67 účetních dokladů - stvrzenek potvrzujících provedení hotovostních úhrad ze strany klientů ve prospěch poškozené a na základě těchto dokladů převzaly od klientů finanční hotovost v souhrnné výši 148 437 Kč. Z takto přijaté hotovosti ovšem následně svému zaměstnavateli v úmyslu neoprávněně se obohatit a v rozporu se svými povinnostmi uloženými pracovněprávním vztahem neodevzdaly finanční hotovost ve výši 92 040 Kč, kterou si ponechaly pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti způsobily škodu ve výši 92 040 Kč.
4. K odvolání obou obviněných Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je zamítl (jednalo se ze strany městského soudu o v pořadí druhé rozhodnutí ve věci, neboť městský soud se neztotožnil s původním zprošťujícím rozhodnutím učiněným obvodním soudem). Městský soud totiž nezjistil žádné vady, které by mohly mít vliv na správnost či zákonnost rozhodnutí a které by samy o sobě vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí. V hlavním líčení byla dodržena všechna zákonná ustanovení, včetně těch, která mají zabezpečit právo obviněného (obžalovaného) na obhajobu a která zajišťují zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obvodní soud provedl všechny dostupné důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci a tyto důkazy též logicky vyhodnotil.
5. Následná dovolání stěžovatelky a K. C. byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. Nejvyšší soud totiž uzavřel, že na podkladě řádně provedeného dokazování byl spolehlivě zjištěn skutkový děj, jehož podstatou bylo, že obviněné využily svého pracovního zařazení a možnosti disponovat s hotovostí z pokladny poškozené společnosti a cíleně si ponechaly finanční prostředky, o kterých však věděly, že jim nenáleží. Tato zjištění z provedených důkazů logicky vyplývají a není mezi nimi žádný, natožpak extrémní, rozpor. Námitky obviněných, kterými proti zmíněným skutkovým zjištěním soudů brojily, nelze pokládat za námitky přípustné pro dovolání. Dovolání tak byla podle Nejvyššího soudu podána z jiných důvodů, než zákon předpokládá.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující.
10. Především je třeba uvést, že okolnost, že v pokladnách svěřených obviněným na základě jejich hmotné odpovědnosti, chyběly finanční prostředky, které obviněné od klientů převzaly, byla i podle názoru Ústavního soudu v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, dostatečně prokázána. Klienti poškozené společnosti po provedeném ošetření, když rozsah zákroků byl ošetřujícím personálem zadán do elektronického systému, ošetření zaplatili alternativně v hotovosti na recepci u obviněných do pokladny (resp. do pokladen, když každá z obviněných měla používat pokladnu svoji). Chybějící částka, zmíněná výše, pak nebyla nalezena ani v rámci elektronických transakcí a nebylo např. ani prokázáno, že by ji vedení společnosti z pokladny vybralo. Právě k oběma těmto alternativám obviněné ve své obhajobě směřovaly; obecné soudy jim však neuvěřily, neboť takovému závěru žádné důkazy nenasvědčovaly a vzhledem k rozporuplnosti tvrzení obviněných obecné soudy tuto jejich obranu hodnotily jako nevěrohodnou.
11. Vzhledem k poměrně omezenému rozsahu finančních transakcí, v rámci nichž ke ztrátě prostředků došlo, stěžovatelka v ústavní stížnosti nevysvětluje přesvědčivě svůj požadavek, proč měly obecné soudy hodnotit celé rozsáhlé účetnictví poškozené. Pokud totiž stěžovatelka v ústavní stížnosti okrajově zmiňuje jednu z bezhotovostních transakcí označených v účetních operacích poškozené jako "peníze na cestě", pak v napadených rozhodnutích bylo v této souvislosti opakovaně vysvětleno, že se jednalo o peníze na rentgen, který byl ale nakonec hrazen formou leasingu. Stejně tak podle Ústavního soudu není sporné, na základě jakých účetních dokladů od klientů byly prostředky, které obviněné následně nezanesly do pokladny, získány. Na přesvědčivosti uvedených rozhodnutí by tak podle Ústavního soudu nic nezměnilo, byly-li by tyto doklady zahrnuty ve výroku rozsudku obvodního soudu, jak stěžovatelka požaduje.
12. Obvodní soud - jak bylo rovněž v napadených rozhodnutích podrobně vysvětleno - telefonicky "nevyslýchal" zaměstnance společnosti zpracovávající pro poškozenou její účetnictví, toliko si od paní M. vyžádal manuály a směrnice postupů, jež měly obviněné dodržovat (a zjevně je nedodržovaly) a pan T. V., hlavní účetní této společnosti zajišťující pro poškozenou správu jejich finančních toků, byl před soudem vyslechnut. Namítá-li stěžovatelka, že si materiály zaslané obvodnímu soudu paní M. nemohla pro svoji řádnou obhajobu náležitě prostudovat, pak i jen z odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí městského soudu je zřejmé, že tyto manuály minimálně nebyly pro obviněné neznámé, když nežádaly, aby byl čten jejich obsah nebo aby kvůli nim bylo odročeno hlavní líčení (naopak obhájkyně stěžovatelky v té chvíli nezákonnost získání těchto manuálů nenamítala, dokonce o jejich obsahu diskutovala). Ostatně stěžovatelce nic nebránilo, aby se k obsahu těchto vyžádaných dokumentů kriticky vyjádřila alespoň v ústavní stížnosti. Vlastnímu obsahu předmětných dokumentů se však stěžovatelka v ústavní stížnosti hlouběji nevěnuje, byť již měla dostatek prostoru, aby se s nimi seznámila. Soudkyně obvodního soudu pochybila pouze potud, když úřední záznam o získání těchto materiálů založila do spisu až dodatečně. Takovéto pochybení však zjevně nedosahuje ústavní relevance.
13. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nedostatky protokolace provedené obvodním soudem, pak tuto námitku městský soud částečně uznal, nicméně vzhledem k tomu, že měl k dispozici zvukový záznam hlavního líčení před obvodním soudem, mohl uzavřít, že se soudkyně obvodního soudu rozhodující ve věci stěžovatelky žádných tendenčních manipulací či zkreslení nedopustila. Ostatně stěžovatelka sice v ústavní stížnosti tvrdí, že soudkyně obvodního soudu měla jednomu z kolegů stěžovatelky klást návodné otázky, což měl městský soud v jiném řízení, kde hodnotil stěžovatelkou namítané vady protokolace před obvodním soudem, přehlédnout, nicméně stěžovatelka i v ústavní stížnosti ve vztahu k této námitce setrvává ve zcela obecné rovině, aniž by alespoň náznakem vysvětlila, o jaké návodné otázky se mělo ze strany soudkyně obvodního soudu jednat. Tato námitka tak odpovídá podle Ústavního soudu celé koncepci ústavní stížnosti, kdy stěžovatelka vědoma si dílčích pochybení obvodního soudu tato v řízení před Ústavním soudem sice zmiňuje, nicméně podrobněji je neodůvodňuje.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu