ECLI:CZ:US:2021:3.US.755.21.1
sp. zn. III. ÚS 755/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2021 č. j. 3 To 411/2020-1159, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Věc se nyní nachází ve stádiu řízení před Okresním soudem v Bruntále (dále jen "okresní soud").
3. Již v průběhu přípravného řízení byl stěžovatel usnesením okresního soudu ze dne 16. 10. 2019 č. j. 0 Nt 37/2019 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Následně bylo opakovaně rozhodováno o jeho ponechání ve vazbě, přičemž usnesením Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 7. 1. 2020 bylo rozhodnuto o pominutí koluzního důvodu vazby. Obžaloba byla podána dne 9. 7. 2020. O dalším trvání vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu bylo naposledy (před vydáním rozhodnutí napadených ústavní stížností) rozhodováno usnesením okresního soudu ze dne 16. 9. 2020 č. j. 66 T 107/2020-1018.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 21. 12. 2020 č. j. 66 T 107/2020-1125 bylo rozhodnuto podle §71 odst. 1 písm. a) tr. řádu a §71a téhož zákona o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu za současného konstatování trvání důvodů vazby podle §67 písm. c) tr. řádu. Dále bylo podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodnuto, že nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka a výkonem elektronické kontroly plnění povinností prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu stěžovatele.
5. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel s poukazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu a §73d až §73g tr. řádu namítá, že okresní soud pochybil, jestliže nekonal vazební zasedání, když od posledního rozhodnutí o vazbě uplynula doba delší než šest týdnů. Má za to, že uvedené pochybení nemohl zhojit stížnostní soud, neboť několikaměsíční neslyšení způsobilo významné porušení jeho práv, které se mělo promítnout do úvahy o dalším trvání vazby.
7. Stěžovatel brojí i proti průtahům v trestním řízení, k nimž mělo dojít při nařizování a odročování hlavního líčení. Dosavadní délku řízení označuje za nepřiměřeně dlouhou, přičemž tvrdí, že mu nemůže být kladena k tíži epidemiologická situace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
11. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele bylo rozhodováno ve stádiu řízení před soudem, kdy již byla podána obžaloba a proběhlo hlavní líčení. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení vede řízení před soudem. Okresní soud měl tedy pro své rozhodování k dispozici kompletní spisový materiál z přípravného řízení, včetně obžaloby. Shledal-li trestní stíhání stěžovatele pro závažnou trestnou činnost nadále důvodným, přičemž jeho důvodnost posílila právě skutečnost, že na něho byla již podána obžaloba, nelze jeho postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Rovněž jeho závěr o trvání předstižné vazby obstojí, neboť je odůvodněn konkrétními skutečnostmi. Proti závěrům okresního soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí stěžovatel ostatně ani nebrojí. Jeho výtky jsou zaměřeny proti řízení, které uvedenému rozhodnutí předcházelo, neboť je napadán jednak postup, kdy okresní soud o žádosti o propuštění z vazby rozhodoval v neveřejném zasedání bez slyšení stěžovatele v rozporu s §73d - §73g tr. řádu, a jednak jsou tvrzeny průtahy v řízení.
12. K námitce stěžovatele, že bylo okresním soudem porušeno jeho právo být slyšen, neboť tento soud rozhodoval o dalším trvání vazby v neveřejném zasedání, lze uvést, že Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Principy svého rozhodování shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (N 213/59 SbNU 103), v němž poukázal na to, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Nicméně jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva dospěly při svém rozhodování k závěru, že z čl. 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby, ba dokonce ani v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí o dalším trvání vazby, není nezbytné konat slyšení obviněného, jestliže byl tento k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69)].
13. Podmínky kdy musí soud rozhodovat o vazbě ve vazebním zasedání, tedy veřejně a za přítomnosti obviněného (obžalovaného) stanoví trestní řád v §73d. Nekoná-li se hlavní líčení nebo veřejné zasedání, v jehož rámci soud rozhoduje o vazbě - o vzetí do vazby (odst. 1), musí soud nařídit vazební zasedání tehdy, bere-li obviněného do vazby (odst. 2), požádá-li o to výslovně obviněný, nebo považuje-li to za nezbytné soud (odst. 3). Trestní řád v §73d odst. 3 písm. a) - d) dále stanoví výjimku, kdy soud nemusí rozhodovat ve vazebním zasedání, přestože o to obviněný výslovně požádal (odmítne-li se obviněný zúčastnit, neumožňuje-li jeho zdravotní stav výslech, propouští-li se na svobodu, byl-li vyslechnut v posledních šesti týdnech, neuvedl-li žádné nové podstatné okolnosti, případně uvedl jen okolnosti nezpůsobilé změnit rozhodnutí o vazbě).
14. V nyní posuzované věci je napadáno rozhodnutí krajského soudu, které napravilo pochybení, k němuž došlo v řízení před okresním soudem. Okresní soud totiž, přestože stěžovatele naposledy k vazbě slyšel při rozhodování o jeho dřívější žádosti o propuštění na svobodu ve veřejném zasedání konaném dne 16. 9. 2020, v rámci projednání předmětné žádosti stěžovatele dne 21. 12. 2020 rozhodoval v neveřejném zasedání, byť od posledního slyšení uplynula doba více než tří měsíců. Krajský soud v rámci řízení o stížnosti stěžovatele shledal porušení práva na osobní slyšení při rozhodování o vazbě podle §73d tr. řádu a sám nařídil ve věci vazební zasedání na den 11. 1. 2021, v rámci kterého bylo realizováno právo stěžovatele vyjádřit se ke skutečnostem významným pro rozhodování o dalším trvání vazby. Krajský soud tak učinil v co nejkratší možné době od vydání napadeného rozhodnutí okresního soudu, čímž dostál požadavku vytyčenému v judikatuře Ústavního soudu, podle něhož nedostatek osobního slyšení může být výjimečně konvalidován tím, že se ve velmi krátké době po vydání napadeného rozhodnutí uskuteční osobní slyšení obviněného soudem, při němž má obviněný možnost uplatnit své námitky [srov. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3326/13 nebo nález ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2198/09 (N 227/55 SbNU 135)]. Pro posouzení dané věci je tedy relevantní, že Krajský soud pochybení okresního soudu v krátké době po vydání napadeného rozhodnutí napravil.
15. V případě, že by Ústavní soud k této okolnosti nepřihlédl, zpochybnil by smysl opravných prostředků v trestním řízení a postavil by se do role jediného korektora takových pochybení, což mu nepřísluší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 411/20 nebo ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
16. K tvrzeným průtahům v řízení Ústavní soud upozorňuje na to, že právní řád poskytuje stěžovateli cestu, jak se domáhat právní ochrany proti případným průtahům, a to jak v rámci řízení samotného [v souladu se zákonem č 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], tak i po jeho skončení (cestou náhrady škody proti státu za utrpěnou nemajetkovou újmu). O této otázce Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat v první instanci, je na stěžovateli, aby nejprve vyčerpal všechny prostředky, které mu právní řád poskytuje. Z obsahu napadeného rozhodnutí ostatně vyplývá, že krajský soud se námitkou o průtazích v řízení zabýval, délku probíhajícího trestního řízení, včetně postupu okresního soudu po podání obžaloby, podrobně přezkoumal, přičemž námitce stěžovatele nepřisvědčil.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené rozhodnutí dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno, a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Principy spravedlivého soudního řízení, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva stěžovatele tak porušeny nebyly.
18. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu