ECLI:CZ:US:2021:3.US.780.21.1
sp. zn. III. ÚS 780/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo Pasáž, se sídlem Hrnčířská 1305/2, Děčín, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Jistebnice 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, č. j. 20 Cdo 3754/2020-116, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2020, č. j. 9 Co 127/2020-91, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), pokud jde o právní jistotu jako princip právního státu.
2. Stěžovatel považuje za protiústavní postup obecných soudů, jež zastavily exekuci vůči povinnému (přičemž stěžovatel v exekučním řízení vystupoval jako oprávněný), neboť měly za to, že povinný již svou exekučně vymáhanou povinnost splnil.
3. Stěžovatel uvádí, že vymáhána byla povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení. Jádro problému spočívá v tom, že obecné soudy v původním řízení (v němž byl exekuční titul - náhradově nákladový výrok - vydán) rozhodovaly o nákladech řízení opakovaně, neboť Ústavní soud jejich rozhodnutí o náhradě nákladů řízení hned dvakrát zrušil. Jejich protiústavnost spočívala v tom, že přiznaná náhrada nákladů byla příliš nízká (poprvé kvůli špatnému výpočtu, podruhé kvůli nesprávné aplikaci §150 o. s. ř.). Stěžovatel má za to, že v takovém případě si může na jedné straně ponechat částky zaplacené povinným na základě zrušených výroků, avšak zároveň má nárok i na plnou náhradu nákladů řízení, jež mu byly nakonec přiznány. Tento právní názor je dle stěžovatele nutným důsledkem povahy rozhodování Ústavního soudu. Pakliže totiž Ústavní soud rozhodne, že byl stěžovateli přiznán nárok na náhradu protiústavně nízkých nákladů řízení, je přece zřejmé, že se stěžovatel bezdůvodně neobohatil, nýbrž byl naopak ochuzen.
4. Obecné soudy však tento jeho výklad odmítly a vyjádřily názor, že povinným dříve zaplacené částky je nutno vnímat jako jakousi zálohu ve vztahu k nakonec přiznanému vyššímu nároku. Povinný podle nich tudíž musel doplatit toliko rozdíl mezi těmito částkami (jak též učinil). Dle stěžovatele tato kauza potvrzuje, jak obtížné je v České republice právo vymáhat.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jak již Ústavní soud rekapituloval shora, stěžovatel tvrdí, že částky zaplacené mu povinným na základě později zrušených náhradově nákladových výroků, nemohou představovat bezdůvodné obohacení. Odmítá, že by tyto zaplacené částky, jež povinnému nevrátil, mohly představovat jakousi zálohu či částečné plnění ve vztahu k nároku na náhradu nákladů řízení, jenž mu byl nakonec pravomocně přiznán. Tato tvrzení opírá stěžovatel o údajný rozdíl mezi "obyčejným" zrušením náhradově nákladových výroků a situací, v níž Ústavní soud tyto výroky zruší proto, že byly protiústavně nízké.
9. K stížnostním námitkám Ústavní soud uvádí, že značně komplikovaná a nepříliš srozumitelná argumentace stěžovatele týkající se údajných rozdílů mezi následky kasačních rozhodnutí Ústavního soudu a obecných soudů se značně míjí s podstatou věci, resp. zamlčuje jeden její podstatný aspekt. Po odkrytí této "clony" se však případ jeví velmi jasně. Stěžovatel se totiž ve své podstatě domáhá toho, aby mu náklady řízení byly zaplaceny dvakrát. Na jedné straně si chce ponechat částky zaplacené na základě "starých" (později zrušených) nákladových výroků. Navíc ale chce v plné míře nahradit náklady přiznané mu pozdějším výrokem, jenž byl vydán v řízení navazujícím po zrušení výroků původních (a který v reakci na nálezy Ústavního soudu původní výroky nahradil). Ještě jinak řečeno, stěžovatel tvrdí, že v případě soudního ping-pongu stran náhrady nákladů řízení je korektní, pokud si věřitel vždy ponechá částky uhrazené na základě zrušených výroků (tedy pokud byl výrok zrušen z toho důvodu, že přiznaná náhrada byla příliš nízká) a zároveň se bude v plné výši domáhat zaplacení částky přiznané mu nákladovým výrokem vydaným namísto výroků zrušených.
10. Takový výklad nejenže nepožívá ústavní ochrany, ale je zcela absurdní. Pokud tedy obecné soudy tuto argumentací odmítly, a poskytly povinnému ochranu proti nastíněnému nepoctivému jednání stěžovatele (a jeho postup explicitně označily za šikanózní), jednaly po právu a zcela ústavně konformně. Stěžovatel sice tvrdí, že ve "skutečném právním státu" by se svých práv proti obecným soudům nemusel takto dovolávat. Ústavní soud však naopak zdůrazňuje, že v materiálním právním státě jsou soudy povinny poskytovat účastníkům řízení ochranu proti zneužití práva, jakým je například i podání šikanózního exekučního návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18).
11. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé a že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou opřena o přesvědčivý a racionální právní názor a lze je považovat za ústavně souladná.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu