ECLI:CZ:US:2021:3.US.782.21.1
sp. zn. III. ÚS 782/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2/2, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 374/2020, ze dne 7. ledna 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 9 To 374/2020 bylo opětovně rozhodnuto tak, že J. T. (dále jen "obžalovaný") se zprošťuje obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, podle které se měl dopustit přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Tohoto jednání se měl obžalovaný dopustit stručně řečeno tím, že jako chodec šel po pravém kraji cyklostezky, náhle vybočil vlevo, čímž vkročil do jízdní dráhy cyklisty (stěžovatele), který nestačil na změnu chůze obžalovaného reagovat a pádem z kola si způsobil zlomeninu stehenní kosti s následným výrazným omezením při výkonu obvyklých životních činností po dobu delší než 6 týdnů. Současně byl stěžovatel podle §229 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") odkázán se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel uvádí, že krajský soud v napadeném rozhodnutí učinil v otázce střetu stěžovatele (cyklisty) s obžalovaným (chodcem) skutková zjištění, aniž by tato zjištění byla podložena důkazy. Podle jeho názoru jde o extrémní nesoulad s provedeným dokazováním a o libovůli v rozhodování. Dále stěžovatel připomíná svoji výpověď jako poškozeného z hlavního líčení, který popisuje, jak měl obžalovaný udělat krok stranou a vkročit mu do jízdní dráhy. Uvádí, že krajský soud naprosto pomíjí, že pokud by se chodec neodchýlil ze směru chůze, tak by nemohlo dojít ke střetu. Z tohoto pohledu se dle stěžovatele jeví obhajoba obžalovaného jako zcela vadná - přijetí takové obhajoby pak muselo nutně vést k závěru, že stěžovatel na chodce najel úmyslně. Krajský soud zde dle stěžovatele argumentuje naprosto chybně a spekulativně. Z uvedeného dovozuje, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutí o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil. Opakovaně přitom akcentoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Ústavní soud na druhou stranu připustil, že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva a v takovém případě má osoba poškozená trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. Zároveň však Ústavní soud upozornil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování, a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, tedy tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby.
6. Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků ochrany práv) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby (blíže nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014).
7. Ústavní soud také uvedl, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), odst. 61]. Povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do nejzákladnějších práv chráněných Úmluvou, tedy práva na život, zaručeného čl. 2 Úmluvy, [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručeného čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161) a I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485)] a zákazu nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny garantujícího respektování soukromého a rodinného života [nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91)].
8. V případě stěžovatele však zjevně nedošlo k porušení práva na život, zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, zákazu otroctví a nucených prací, dokonce ani práva na osobní svobodu či na respektování soukromého a rodinného života. Jádro ústavní stížnosti stěžovatele tvoří polemika s právními závěry krajského soudu a jeho hodnocení důkazů v projednávané věci. Jak vyplývá již z napadeného rozsudku, v dané věci není pochyb, že orgány činné v trestním řízení provedly vyšetřování za účelem zjištění skutkového stavu a posouzení toho, zda došlo k trestnému činu, jež vyústilo v podání obžaloby. Následně obecné soudy věc řádně posoudily a výše uvedeným způsobem v ní rozhodly. Již tato zjištění považuje Ústavní soud za postačující pro závěr, že právo stěžovatele na účinné vyšetřování jejich postupem nebylo porušeno.
9. Krajský soud se navíc s uvedenou argumentací stěžovatele již vypořádal. Zdůraznil, že i když by se vycházelo pouze z jeho tvrzení, pak obžalovaný stěžovateli do jízdní dráhy nevběhl a pokud udělal nějaký pohyb, pak tedy "vlevo v bok" (viz odst. 32 napadeného rozsudku). Dodal, že na místě nehody nebyla zjištěna ani sebemenší stopa, dle které by bylo možné usuzovat, kde přesně došlo k nehodě. Dále krajský soud uvedl, že rozhodující je dle něj i to, že stěžovatel při objíždění nepoužil zvonek, nesnížil rychlost, tedy obžalovaného, který byl ke stěžovateli při chůzi zády, nijak nevaroval, že se k němu přibližuje. Krajský soud následně zopakoval všechny podstatné důkazy, které byly provedeny okresním soudem, a na základě jejich hodnocení dospěl jednoznačně k závěru, že obžalovanému nelze prokázat porušení jakékoliv povinnosti, která by byla v příčinné souvislosti s nehodou (odst. 34 napadeného rozsudku). Ústavní soud shledal, že okresní soud dospěl k odlišnému závěru ohledně toho, jaký manévr obžalovaný udělal v momentě, kdy ho míjel stěžovatel na kole (okresní soud tvrdí, že muselo jít o úkrok stranou, přičemž krajský soud naopak tvrdí, že šlo o pohyb "vlevo v bok"), což je však dle Ústavního soudu projevem zásady volného hodnocení důkazů, nikoliv projevem svévolného rozhodování, jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud připomíná, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
10. V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se orgány činné v trestním řízení trestní věcí, ve které byl stěžovatel v postavení poškozeného, náležitě zabývaly a k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práv stěžovatele.
11. Je namístě připomenout, že napadené rozhodnutí nebrání tomu, aby stěžovatel uplatnil případný nárok na náhradu škody soukromoprávními prostředky.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu