ECLI:CZ:US:2021:3.US.823.21.1
sp. zn. III. ÚS 823/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jaroslava Lejska, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, sídlem Střelecká 437/4, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2021 č. j. 3 Afs 25/2018-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovateli (žalobci) byla správcem daně - Finančním úřadem pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Pardubicích (dále též jen "správce daně") - dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 1. 2015 č. j. X1 doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 97 170 Kč a výše penále byla stanovena na částku 19 434 Kč. Proti dodatečnému platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 10. 2015 č. j. X2 zamítnuto a rozhodnutí správce daně potvrzeno.
3. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství brojil stěžovatel správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 12. 2017 č. j. 52 Af 54/2015-106 zamítnuta.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2021 č. j. 3 Afs 25/2018-44 zamítl. Zčásti proto, že stěžovatel uplatnil nové námitky, které použil až v řízení o kasační stížnosti (námitka, že Odvolací finanční ředitelství porušilo zásady efektivity a hospodárnosti). Zčásti považoval jeho námitky směřující proti rozsudku krajského soudu za nedůvodné, když konstatoval, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, a to zejména ohledně uznatelných výdajů na dosažení a udržení příjmů z pronájmu, popř. ohledně částek, které měly podle stěžovatele představovat příjmy jeho bývalé manželky. V této souvislosti Nejvyšší správní soud nejprve v obecné rovině uvedl, že daňové řízení spočívá na zásadě, podle které každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má povinnost tvrzení, a dále má povinnost toto své tvrzení doložit, tedy nese také povinnost důkazní. Daňový subjekt přitom má důkazní povinnost ke všem skutečnostem, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení (řádném či dodatečném) a v dalších podáních (viz §92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů), případně i ty skutečnosti, k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení oprávněně vyzván (§92 odst. 4 daňového řádu). Daňový subjekt tuto důkazní povinnost ve vztahu k tvrzením, k nimž je povinen, splní, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy. Prokáže-li však správce daně existenci důvodných pochybností [§92 odst. 5 písm. c) daňového řádu], indikující možnost, že ve vztahu k těmto tvrzením jsou poskytnuté evidence daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné tak, že uvede konkrétní skutečnosti, z nichž tyto pochyby vyvěrají, důkazní břemeno ohledně pravdivosti daňových tvrzení a průkaznosti, věrohodnosti a správnosti účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu přechází zpět na daňový subjekt. Ten je potom povinen svá daňová tvrzení doložit a prokázat, zpravidla jinými důkazními prostředky, než vlastním účetnictvím, soulad jím vedených evidencí se skutečností. Nejvyšší správní soud se posléze zabýval jednotlivými stěžovatelem uplatněnými konkrétními námitkami a dospěl k závěru o tom, že stěžovatel důkazní břemeno ohledně sporných položek, které správcem daně nebyly uznány, neunesl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve cituje (cca na 30 stranách) obsah svých podání a rekapituluje i obsah v řízení vydaných rozhodnutí. Nesouhlasí jak s rozhodnutím správních soudů, tak i správních (finančních) orgánů. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatele kasační stížností ani jeho tvrzeními řádně nezabýval, když vyšel pouze z rozsudku krajského soudu. Rovněž nepřihlížel k obsahu spisu správních orgánů. Stěžovatel přitom od samého od počátku namítal, že došlo k nesprávnému posouzení provedených důkazů a rovněž nebyly vypořádány jeho výhrady proti těmto důkazům. Poukazuje na to, že zásadní skutečnosti v neprospěch stěžovatele byly vyvozeny z výpovědi jeho bývalé manželky, jejímž zájmem bylo jej co nejvíce poškodit. Naopak důkazy svědčící v jeho prospěch byly správními orgány zpochybňovány, přehlíženy či bagatelizovány. Podle stěžovatele nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatel poukazuje i na délku daňové kontroly, kdy Zpráva o daňové kontrole byla vydána až v roce 2014, ačkoliv předmětem řízení bylo zdaňovací období roku 2009. Rovněž upozorňuje na nepřehlednost spisu, který vedly správní orgány a který neodpovídá běžným standardům vedení spisové dokumentace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Námitky stěžovatele jsou soustředěny zejména do roviny nesprávného zjištění skutkového stavu věci a ústavní stížnost zároveň z převážné většiny obsahuje argumenty uplatněné již v průběhu celého řízení jak před finančními správními orgány, tak i před správními soudy. Ústavní stížností tak stěžovatel brojí pouze proti hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž ale nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, byť formálně namítá porušení jeho práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, a nepřímo i porušení práva na ochranu vlastnictví. K námitkám stěžovatele lze v obecné rovině uvést, že hodnocení jednotlivých důkazů je zcela v kompetenci správních orgánů a správních soudů, neboť zásada volného hodnocení důkazů se uplatní rovněž ve správním řízení nebo ve správním soudnictví. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že důvod pro jeho zásah dán není. Rozhodnutí jsou srozumitelně, logicky a podrobně odůvodněna a rovněž jsou v nich pečlivě vypořádány stěžovatelovy námitky.
9. Argumentace vycházející z toho, že byl nesprávně a neúplně zjištěn skutkový stav, neboť provedené důkazy byly nesprávně posouzeny, směřuje proti průběhu celého správního a na něj navazujícího soudního řízení, avšak stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá pouze rozsudek Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud se proto blíže zaměřil pouze na postup a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a na to, zda se Nejvyšší správní soud dostatečným způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele.
10. Nejvyšší správní soud postavil své rozhodnutí na obecném východisku, že je primárně povinností daňového subjektu (v daném případě tedy stěžovatele) prokázat svá daňová tvrzení (viz body 31 a 32 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Následně se podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele (např. námitkami týkajícími se povahy plateb od pana Marholda, neuznání výdajů na pořízení použitého nábytku, vrácení kauce panu Braunerovi, hrazení plateb paní Pivoňkovou, povahy plateb od obchodní společnosti SOMO, s. r. o., dodanění nájemného, které obdržela na svůj účet bývalá manželka stěžovatele, neuznání výdajů na malířské práce aj.). Tyto námitky jsou poměrně podrobně vypořádány v bodech 33 až 47 rozsudku Nejvyššího správního soudu a není je proto třeba opakovat. Proti úvahám a vysvětlením Nejvyššího správního soudu, proč nemohou být tyto námitky důvodné (především z důvodu neunesení důkazního břemene, když se stěžovateli nepodařilo věrohodně prokázat jím tvrzené skutečnosti), nemá Ústavní soud žádné výhrady. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat a přehodnocovat skutková zjištění, k nimž dospěly ve věci rozhodující orgány.
11. Závěrem tak lze stěžovateli připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedené základní právo zaručuje právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy a hodnotovými východisky. V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud - a ostatně i další v řízení rozhodující orgány - stanovené základní požadavky respektovaly. Skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu