ECLI:CZ:US:2021:3.US.844.21.1
sp. zn. III. ÚS 844/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Miloše Růžičky, zastoupeného JUDr. Evou Braunovou, advokátkou, sídlem Skuherského 2781/33, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021 č. j. 27 Co 296/2020-237, usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 7. 2020 č. j. 22 C 46/2018-202 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 10. 2019 č. j. 22 C 46/2018-165, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Bc. Šárky Jelínkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, dále čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zároveň stěžovatel požádal o přednostní projednání věci podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. V řízení o vypořádání společného jmění manželů - stěžovatele a vedlejší účastnice - uplatnil stěžovatel vůči vedlejší účastnici z titulu bezdůvodného obohacení nárok na zaplacení částky 8 250 Kč, který byl vyloučen k projednání a rozhodnutí v samostatném řízení. Tato částka měla představovat pohledávku stěžovatele za vedlejší účastnicí vzniklou nezaplacením nájemného za parkování automobilu na pozemku matky stěžovatele v letech 2015 až 2018. V rozhodném období byl automobil součástí společného jmění manželů. Stěžovatel údajně uzavřel se svou matkou ústní smlouvu o parkování vozidla a následně se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení poloviny částky, kterou údajně zaplatil své matce na nájemném.
3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Okresní soud dospěl zejména na základě výslechu matky stěžovatele a jejího písemného prohlášení k závěru, že stěžovatelův nárok je zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany. Na základě hodnocení výslechu matky stěžovatele, zejména jejího projevu, reakcí na dotazy soudu a celkové přesvědčivosti výpovědi, měl okresní soud za to, že ústní smlouva se stěžovatelem je smyšlená, stejně jako tvrzené platby nájemného.
4. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel brojil žalobou pro zmatečnost. Zejména tvrdil, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, resp. soudce, o jehož nepodjatosti panovaly pochybnosti. Byť soudce nebyl k námitce podjatosti z projednání a rozhodování věci vyloučen, měl stěžovatel za to, že vzhledem k intenzivní kritice stěžovatele na adresu soudu vznikly důvodné pochybnosti o soudcově nepodjatosti. Okresní soud žalobu pro zmatečnost v návětí uvedeným usnesením zamítl. Podle okresního soudu byly námitky stěžovatele pouze jeho subjektivními pocity a nezakládaly pochybnosti o nepodjatosti soudce, kterou je nutno hodnotit objektivně. Ačkoli stěžovatel označil rozsudek okresního soudu za "právní zmetek" a postup soudce dále kritizoval, nebyly tyto okolnosti způsobilé vyvolat objektivní pochybnosti. Důvodem vyloučení soudce totiž jednak není postup soudce v projednávané věci, jednak namítané objektivní pochybnosti stěžovatel spatřoval toliko ve své osobní kritice práce soudce.
5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud předně vyložil, že byť stěžovatel odkázal na pro něj příznivé závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429), vydaného za obdobných skutkových okolností, nelze odkazovanou judikaturu používat mechanicky, nýbrž při pečlivém uvážení všech možných odlišností. Podle krajského soudu bylo z okolností posuzované věci zřejmé, že stěžovatel se chtěl účelově domoci vyloučení soudce, s jehož rozhodováním nebyl spokojen, přičemž objektivní pochybnosti o jeho nepodjatosti nepanovaly. Krajský soud vysvětlil, že námitky vůči postupu soudu jsou pravidelnou součástí soudních řízení a k jejich posouzení slouží systém opravných prostředků. Nicméně v případě stupňování intenzity kritiky soudce tak, že svým obsahem opouští věcnost a je fakticky pouhým znevažováním, haněním a osočováním osoby soudce či jeho práce za použití expresivních (či dokonce vulgárních) výrazů, jde naopak o nepřípustné a krajně nežádoucí chování, které bez dalšího nemůže představovat důvod pochybnosti o nepodjatosti soudce. Přistoupení na argumentaci stěžovatele by absurdně podněcovalo nevhodné a agresivní chování účastníků řízení s cílem znemožnit rozhodování věci zákonným soudcem. V posuzované věci se stěžovatel snažil přistupovat k soudci konfliktním a nepřátelským způsobem, avšak není samozřejmé, že vztah shodné kvality vznikl i ze strany soudce ke stěžovateli. Postup soudce nevykazoval znaky libovůle nebo ovlivnění negativním chováním stěžovatele, jakož ani jiných nedostatků, jež by mohly vést k jeho vyloučení. Krajský soud v posledku neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že okresní soud neprovedl všechny navržené důkazy. O provedení důkazů rozhoduje samotný soud, který současně řádně odůvodnil zamítnutí některých důkazních návrhů pro nadbytečnost.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti (55 stran), obsahující citace mnoha rozhodnutí především Ústavního soudu, zejména namítá přepjatý formalismus a selektivní hodnocení věci obecnými soudy. Soudy se údajně nevypořádaly s řadou argumentů stěžovatele a dopustily se tolika ústavněprávních pochybení, že posuzovaný nárok ve skutečnosti není bagatelní. Napadená rozhodnutí jsou pro stěžovatele překvapivá; soudy ho neupozornily na své dosavadní skutkové závěry, pročež mu v rozporu se zásadami právní jistoty a předvídatelnosti práva upřely možnost navrhnout provedení dalších důkazů. Závěr okresního soudu o neprokázané existenci ústní smlouvy mezi stěžovatelem a jeho matkou má být nesprávný, nebyl v odvodnění rozsudku hodnocen a při řádném posouzení věci by k němu soud nemohl dospět. Okresní soud údajně pominul, že vedlejší účastnice nereagovala na výzvy k vyzvednutí automobilu a nevypořádal se s tím, že matka stěžovatele nebyla povinna strpět omezení vlastnického práva na svém pozemku. Stěžovatel rozporuje závěr okresního soudu o zjevném zneužití práva, který byl učiněn podle právní normy, jež na skutkový stav nedopadá, naopak představuje porušení zásady autonomie vůle a principu, že smlouvy se mají dodržovat. Podle stěžovatele skutková zjištění obecných soudů neplynou z provedených důkazů a jsou v extrémním rozporu s právními závěry. Tomu např. odpovídá, že nebyl proveden důkaz výslechem účastníků řízení.
7. Dále stěžovatel podrobně rekapituloval námitky uplatněné v žalobě pro zmatečnost s tím, že se jimi soudy údajně nezabývaly dostatečně, pročež mají být odůvodnění napadených rozhodnutí nepřezkoumatelná. Neprovedení stěžovatelem navržených důkazů a nepřihlédnutí ke všem jeho námitkám mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ústí v porušení jeho práva na soudní ochranu. Nadto nevyloučený soudce hodnotil důkazy svévolně a pochybil už tím, že věc vyloučil k projednání v samostatném řízení. Krajský soud proto neposoudil případ objektivně; např. neodůvodnil, proč se nezabýval subjektivním hlediskem posouzení nestrannosti. Má být zřejmé, že stěžovatelova intenzivní kritika zranila ego profesionálního soudce, který tak pro svůj nepřátelský postoj ke stěžovateli již nemohl být nestranný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
10. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání, tedy ve věcech jako je případ i nyní Ústavním soudem posuzovaný, je už z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Tomuto postulátu se stěžovatelova ústavní stížnost nevymyká a za takto extrémní nelze napadená rozhodnutí považovat.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
12. Obsah ústavní stížnosti je pokračováním polemiky se závěry obecných soudů. Sestává z opakování týchž námitek, které byly v napadených rozhodnutích v souladu s ústavním pořádkem vyvráceny. Lze předeslat, že stěžovatelova argumentace plně spočívá ve vlastním náhledu na věc - konkrétně na domněle správném hodnocení důkazů okresním soudem a podjatosti rozhodujícího soudce. Ačkoli stěžovatel namítá v obecné rovině řadu závažných ústavněprávních pochybení obecných soudů, jsou všechna závislá na prokázání stěžovatelem tvrzených skutečností. Ústavní soud však zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se libovůle. Zejména, vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl-li by shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [viz např. nález ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)].
13. Zamítavý rozsudek okresního soudu byl sice založen zejména na hodnocení výslechu matky stěžovatele. Jelikož ale okresní soud své zjištění srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnil, nemá Ústavní soud důvod ani prostor ho zpochybnit. V souladu se zásadami přímosti a volného hodnocení důkazů si na základě provedeného výslechu, a celkového posouzení okolností věci, učinil okresní soud vlastní a odůvodněný závěr, že údajná smlouva mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí neexistuje a že uplatnění nároku je vedeno především snahou poškodit vedlejší účastnici. Okresní soud uvedl, že výpovědi matky stěžovatele "[...] neuvěřil. Odpovědi působily nacvičeným dojmem, soud nevěří tomu, že by si svědkyně i vzhledem ke svému věku pamatovala přesně, bez zaváhání do nejmenších podrobností děj, odehrávající se před více než čtyřmi lety. Dále je nevěrohodné (a zcela odporující obvyklému chodu věcí), že pokud v roce 2014 darovala svědkyně žalobci částku 400 000 Kč, hned v roce 2015 by po něm jako po svém synovi, jehož vždy nejrůznějším způsobem podporovala, bez jakékoliv změny svých osobních poměrů požadovala částku 500 Kč měsíčně za parkování vozidla. I v závěru výslechu svědkyně sama uvedla, že důvodem pohledávky je spíše její přenesení na žalovanou, s níž nemá svědkyně ani žalobce dobré vztahy". Na takový úsudek, je-li racionálně a přesvědčivě odůvodněn, má obecný soud plné právo a při absenci znatelných rozporů nebo libovůle není úlohou Ústavního soudu do něj zasahovat.
14. Výše uvedené platí i pro posouzení rozhodnutí obecných soudů vzešlých z řízení o žalobě pro zmatečnost. Argumentace stěžovatele je založena na obecnými soudy opakovaně vyvráceném závěru, že stěžovatelova nevybíravá kritika se musela soudce dotknout způsobem vzbuzujícím pochybnosti o jeho nepodjatosti. Z napadených rozhodnutí ani z obsahu ústavní stížnosti se nepodává žádná konkrétní okolnost, která by uvedené pochybnosti měla zapříčinit. Soudy učinily dostatečná skutková zjištění, která posoudily ústavně souladným způsobem. Především krajský soud podrobně vyložil způsob posouzení námitek podjatosti a stěžejní důvody, pro které se stěžovatelova argumentace míjí s podstatou věci. V ústavní stížnosti stěžovatel nenavrhl žádný důkaz ani námitku, které by soudy ve smyslu judikatury Ústavního soudu opomněly a které by mohly mít za následek pro stěžovatele příznivější rozhodnutí.
15. Zjevně neopodstatněnou je i obšírná argumentace stěžovatele překvapivostí napadených rozhodnutí. Stěžovatelem poukazované nálezy Ústavního soudu na věc nedopadají. Zejména stěžovatel paušálně odkazuje na překvapivost rozhodnutí v podstatě pouze tím, že soudy dospěly k pro něj nepříznivým závěrům. Neuvádí konkrétní okolnost nebo procesní situaci, z níž by bylo zřejmé, že mu byla upřena možnost argumentovat či navrhnout důkazy. Z napadených rozhodnutí je naopak zjevné, že stěžovatel uplatnil desítky námitek a důkazních návrhů a soudy se vypořádaly se všemi alespoň částečně relevantními. Ústavní soud může toliko odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí a shrnout, že v nich neshledal žádný, natož extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé.
16. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť mu vzhledem k datu podání ústavní stížnosti fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu