ECLI:CZ:US:2021:3.US.861.21.1
sp. zn. III. ÚS 861/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) R. A. a 2) P. A., obou zastoupených Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Přátelství 1960, Písek, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, č. j. 30 Cdo 3540/2020-297, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 12 Co 14/2020-253, a výroku IV., V., VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 3. 2019, č. j. 29 C 217/2016-211, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
3. Postačí proto uvést, že stěžovatelé se jako členové jedné rodiny domáhali náhrady škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která jim měla vzniknout ve výši nákladů na obhajobu a ve formě nemajetkové újmy v souvislosti s trestním stíháním pro přečin nebezpečného pronásledování dle ustanovení §354 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaného formou spolupachatelství vůči bývalé manželce stěžovatele 1). Toto trestní stíhání bylo ukončeno odvolacím soudem, který rozhodl o postoupení věci podle ustanovení §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovaný skutek nebyl trestným činem.
4. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti je povinna zaplatit stěžovateli 1) částku ve výši 126 097 Kč (výrok I.) a stěžovateli 2) částku 89 219 Kč (výrok III.). Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, a to ve vztahu ke stěžovateli 1) v částce 1 411 453 Kč (výrok IV.) a ke stěžovateli 2) v částce 496 878 Kč (výrok VI.). Obvodní soud rozhodl rovněž o nároku otce obou stěžovatelů, jemuž částečně vyhověl (výrok II.) a částečně jej zamítl (výrok V.).
5. K odvolání stěžovatelů (a jejich otce) ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v jeho zamítavých výrocích IV., V., a VI. o věci samé potvrdil.
6. Dovolání stěžovatelů (a jejich otce) bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
7. Stěžovatelé s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž ovšem předkládají námitky, jež prezentovali již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádějí, stručně řečeno, že obecné soudy nedostatečně zhodnotily všechny okolnosti daného případu, nedocenily závažnost újmy, jež byla neoprávněným trestním stíháním stěžovatelům způsobena, a v důsledku toho jim přiznaly zadostiučinění v příliš nízké výši. Uvádějí, že obecné soudy měly zohlednit, že v trestní věci rozhodující soud I. stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, což vedlo k prodloužení řízení o devět měsíců. Stěžovatel 2) obecným soudům dále vytýká, že mu nepřiznaly náhradu škody za cesty ze Spolkové republiky Německo k jednotlivým úkonům v trestním řízení.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
10. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelů, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že sama skutečnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového rozhodčího", nikoliv právem na vítězství v civilním sporu. Obecné soudy ovšem musí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto zjištění učinily, což bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno.
12. K otázce odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, jež tvoří jádro předložené ústavní stížnosti, se Ústavní soud vyjádřil již nesčetněkrát, přičemž jeho stanoviska k této problematice lze obecně shrnout následovně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2175/16 ze dne 13. 3. 2018 (N 45/88 SbNU 615); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]: trestní stíhání (a to zejména trestní stíhání, které trvá po mnoho let a je ukončené konstatováním, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem) představuje velmi závažný zásah do právní sféry jednotlivce. Nárok na náhradu škody v případě nezákonně vedeného trestního stíhání přitom neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů materiálního právního státu.
13. Ústavní soud si však je současně vědom, že určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné a že tyto těžkosti plynou již ze samotné podstaty věci - totiž z nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Zhodnocení intenzity újmy ovšem závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému "tabulkovému přístupu". Na druhé straně je však nutno zajistit, aby i zadostiučinění za majetkovou újmu způsobenou státem bylo přiznáváno s respektem k principu rovnosti před zákonem a aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné právní ochrany.
14. Obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích zaujaly k řešení tohoto problému postoj, který je racionální a jenž je Ústavním soudem obecně akceptován či dokonce považován za nutný [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 183/82 SbNU 773)], jelikož jiný přístup by nebylo možno považovat ani za předvídatelný: totiž přístup, založený na srovnání intenzity zásahu (potažmo výše zadostiučinění) s podobnými případy již v soudní praxi řešenými. Toto srovnání přitom musí být provedeno důkladně a zejména přezkoumatelně tak, aby z něj bylo dostatečně patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledá odlišnosti.
15. Obecné soudy přitom vycházejí z judikatury Nejvyššího soudu, která stanoví základní kritéria pro srovnávání případů a určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012 (www.nsoud.cz) tak Nejvyšší soud zmínil kritéria následující. V prvé řadě jde o povahu trestní věci - stíhání pro závažnější trestný čin bude mít větší dopad než u méně závažné věci. Dalším důležitým kritériem je délka trestního řízení - zohledňuje se, jak dlouho trval atak na osobnostní práva jednotlivce (delší doba působí nárůst újmy, může však, zejména v případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, i klesat). Posledním kritériem jsou podle citovaného rozsudku následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby - zde se má přihlédnout k individualizaci všech výše uvedených kritérií, dopadu trestního stíhání na morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného, jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života. Pro odčinění imateriální újmy považuje Nejvyšší soud za významnější délku řízení než hrozící trest. Zejména pokud trestní stíhání fyzické osoby vešlo ve všeobecnou známost, existuje negativní dopad na její pověst i po skončení stíhání, jelikož negativní důsledky pro pověst budou nadále po určitou dobu přetrvávat. Na soudech pak je zvážit vliv (nejen) těchto kritérií.
16. Jak již bylo uvedeno shora, obecné soudy svůj závěr o výši přiznaného zadostiučinění opřely o srovnání s případy, které jim byly známy z jejich úřední činnosti. Způsob, jakým tak učinily, dle názoru zdejšího soudu odpovídá požadavkům, jež byly formulovány v odkazované nálezové judikatuře zdejšího soudu.
17. Pro Ústavní soud je předně podstatné, že rozhodnutí vydaná v případech, na něž obvodní soud odkázal, "obstála", tj. nebyla zrušena pro protiústavnost, či eventuálně též nezákonnost, tak jak se tomu stalo v kontextu shora citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2175/16.
18. Obecné soudy, primárně pak soud obvodní, dostály též požadavku, aby srovnání, jež je základem pro stanovení výše přiznaného zadostiučinění, bylo provedeno důkladně a zejména přezkoumatelně tak, aby z něj bylo dostatečně patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné, resp. odlišné. Obvodní soud v daných případech srovnával délku trestního řízení, hrozící trest, přítomnost medializace případu, aspekt pravomocného odsouzení, jakož i psychické a jiné zdravotní problémy obviněného (srov. rozsudek obvodního soudu, body 48-50). Ústavní soud na tomto postupu při stanovení výše zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
19. Ústavní soud současně nepřehlédl, že stěžovatelé zůstali v řízení i přes odpovídající poučení, jehož se jim dostalo od obvodního soudu, procesně pasivní a sami žádná vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech neoznačili.
20. Pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy dostatečně nezohlednily údajné nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, v jehož důsledku mělo dojít k prodloužení předmětného trestního řízení o devět měsíců, resp. pokud stěžovatel 2) obecným soudům vytýká, že mu nepřiznaly náhradu škody za cesty ze zahraničí tvrzeně absolvované v souvislosti s jednotlivými úkony v tomto trestním řízení, omezí se zdejší soud toliko na odkaz na ústavní stížností napadená rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 3; rozsudek městského soudu, bod 25; rozsudek obvodního soudu, bod 38 a bod 40), neboť opakovat to, co již bylo správně řečeno těmito rozhodnutími, považuje Ústavní soud za neúčelné.
21. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu