ECLI:CZ:US:2021:3.US.863.21.1
sp. zn. III. ÚS 863/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Březiny, zastoupeného Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou, sídlem Stráže 3662, Zlín, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. září 2020 č. j. 10 C 410/2013-366, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Alexeje Sidorenka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena do datové schránky dne 1. 4. 2021, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 9. 2020 č. j. 10 C 410/2013-366 zamítl vzájemný návrh stěžovatele (žalovaného), jímž se po vedlejším účastníkovi řízení (žalobci) domáhal zaplacení částky ve výši 8 986,23 Kč (výrok I.). Výrokem II. určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 1. 2021 č. j. 58 Co 529/2020-384 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč [srov. §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.].
4. Za tohoto stavu podal stěžovatel ústavní stížnost, přičemž uvádí, že vyčerpal všechny opravné prostředky a splnil tak podmínku podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Před posouzením ústavní stížnosti je povinností Ústavního soudu zkoumat, zda jsou splněny zákonné požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není.
6. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu má právo podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost musí být podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, se kterým je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. Stěžovatel petitem ústavní stížnosti výslovně brojí pouze proti rozsudku okresního soudu. Usnesení krajského soudu sice zmiňuje, ale pouze v souvislosti s posouzením přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovateli lze přitakat pouze v tom, že předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání procesních prostředků ochrany práva, avšak tyto prostředky musí být vyčerpány v souladu se zákonem, tedy v souladu se zákonnými podmínkami pro jejich uplatnění (v posuzované věci tedy z hlediska přípustnosti odvolání). Zaviní-li stěžovatel neúčinnost opravného prostředku, nastává stejná situace, jako by jej neuplatnil vůbec (Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o ústavním soudu. Komentář. Wolters Kluwer, a. s., 2007, §75, s. 379).
8. V nyní posuzované věci podal stěžovatel proti rozsudku okresního soudu odvolání, a to navzdory poučení o jeho nepřípustnosti, které mu poskytl okresní soud. Podané odvolání tak nepředstavovalo efektivní prostředek nápravy, což je zjevné i z toho, že stěžovatel usnesení krajského soudu ústavní stížností ani nenapadá. Lhůtu k podání ústavní stížnosti je tak třeba odvíjet od doručení rozsudku okresního soudu.
9. Byl-li rozsudek okresního soudu stěžovateli doručen dne 23. 9. 2020, což v ústavní stížnosti zmiňuje, je třeba ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 4. 2021, považovat za opožděně podanou. Na věci by přitom nic nezměnilo, i pokud by stěžovatel usnesení krajského soudu, kterým bylo jeho odvolání odmítnuto, výslovně napadl. Ústavní stížnost proti takovému usnesení by totiž bylo třeba posoudit jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech prostředků ochrany, neboť proti usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání, je podle §229 odst. 4 o. s. ř. přípustná žaloba pro zmatečnost.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podanou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj