ECLI:CZ:US:2021:3.US.898.21.1
sp. zn. III. ÚS 898/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020 č. j. 4 Tdo 1311/2020-500, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2020 sp. zn. 8 To 115/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. prosince 2019 sp. zn. 3 T 112/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 23, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 téhož zákona. Prvního z uvedených skutků se měl dopustit tím, že dne 2. 11. 2017 se v místě svého bydliště zabarikádoval, čímž bránil výkonu exekuce vyklizením předmětné nemovitosti, a následně v průběhu realizace exekuce všem přítomným, tj. zejména zaměstnancům soudního exekutora a policistům, vyhrožoval zastřelením, vstoupí-li do bytu, což umocnil oznámením skutečnosti, že vlastní střelnou zbraň typu ČZ 75. Druhého skutku se dopustil tím, že u sebe v bytě vědomě, bez registrace zbraně a bez oprávnění k jejímu nabytí a držbě, přechovával vojenskou opakovací pušku systému Mauser a 50 kusů armádních pistolových nábojů, přičemž z odborného balistického zkoumání vyplynulo, že předmětná puška byla funkční a způsobilá ke střelbě. Za uvedená jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Stěžovateli byl taktéž uložen trest propadnutí věci, tj. vojenské opakovací pušky značky Mauser a 50 kusů armádních nábojů.
3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, na základě něhož Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci a nově v tomto bodě rozhodl tak, že stěžovateli uložil ochranné opatření zabrání věci, a to vojenské opakovací pušky značky Mauser a 50 kusů armádních nábojů.
4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nerespektovaly princip presumpce neviny, a nedodržely tak vysoké standardy důkazních prostředků potřebných pro uznání viny. Zejména nebylo důkazně vyvráceno, že zbraň nalezená u stěžovatele v bytě pod hromadami jiných věcí, mohla patřit známému stěžovatele, který u něj kdysi přebýval, anebo že mohla být podvržena někým z exekutorského úřadu, resp. z bytového družstva. Stěžovatel se domnívá, že soudy měly rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo.
6. Jde-li o přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu, stěžovatel je toho názoru, že ani zde nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty, neboť vyhrožování musí vzbudit u osob, jimž je vyhrožováno, důvodnou obavu, což se však v jeho věci nestalo, jak vyplývá zejména z kamerových záznamů. Pracovníci exekutora ani policisté zjevně nejevili obavu o svůj život či zdraví.
7. Stěžovatel dále podotýká, že soudní exekutor není úřední osobou. Tuto námitku předkládal již ve svém dovolání a Nejvyššímu soudu navrhl, aby přerušil řízení a předložil tuto otázku k zodpovězení Ústavnímu soudu. Jelikož tak Nejvyšší soud neučinil, žádá nyní stěžovatel, aby se Ústavní soud zabýval postavením soudního exekutora, který nemůže být úřední osobou, neboť je podnikatelem, který ze své činnosti odvádí daň z přidané hodnoty. Stěžovatel namítá, že je protiústavní, aby byl podnikatelský subjekt úřední osobou. Pokud je tedy soudní exekutor úřední osobou, pak není možné, aby odváděl daň z přidané hodnoty. Stěžovatel konstatuje, že soudní exekutor nejedná ve veřejném zájmu, nýbrž v soukromém zájmu věřitelů, a tudíž by na něj mělo být pohlíženo stejně jako např. na advokáta, který také není úřední osobou.
8. Stěžovatel svou argumentaci o postavení soudních exekutorů dále rozvíjí. Samostatnou existencí skutkových podstat, které přísněji trestají útoky proti úředním osobám, je zapříčiněno porušení zásady rovnosti před zákonem. Celý koncept úřední osoby je podle stěžovatele zastaralý a naprosto nelogický, neboť každý bezvýznamný úředník je úřední osobou, zatímco např. ředitel ČEZ, a. s. nebo Českých drah není úřední osobou. To je v rozporu se zásadou proporcionality a zásadou a minori ad maius.
9. Stěžovatel namítá postup Nejvyššího soudu, který se nezabýval aplikací čl. 23 Listiny na jeho věc, ačkoliv právě tento článek by byl v případě stěžovatele použitelný, neboť stěžovatel se za dvacet let nedomohl ochrany ze strany státních orgánů, Policie České republiky ani soudů, kvůli čemuž přišel o veškerý majetek, dostal se tak do dluhů a nakonec k tomu ještě přišla nezákonná exekuce, která neměla být vůbec vedena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, byly již vypořádány napadenými rozhodnutími. Stěžovatel zčásti vznáší námitky skutkového charakteru (námitky týkající se střelné zbraně nalezené u něj v bytě a skutkové zjištění ohledně toho, zda výhružky stěžovatele mohly vzbudit v osobách vykonávajících, resp. asistujících, exekuci důvodnou obavu o život či zdraví), na základě nichž zpochybňuje způsob, jakým obecné soudy hodnotily důkazy. Ústavní soud však není povolán namítaná pochybení přezkoumávat, resp. vychází ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá - až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými - Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat. Nejvyšší soud se těmito skutkovými námitkami opětovně zabýval, neboť stěžovatel navázal vadná skutková zjištění na údajně nesprávnou právní kvalifikaci skutků. Úkolem Ústavního soudu nyní není rekapitulovat závěry obecných soudů ke skutkovým otázkám a pro stručnost odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu (viz jeho str. 7 a 8). V posuzované věci nelze dovodit ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, který však stěžovatel ani výslovně nenamítá. Ústavní soud tudíž neshledal zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nelze ani dovodit porušení zásady in dubio pro reo a tedy čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť pro uplatnění této zásady nenastaly v posuzované věci podmínky. Skutkový stav byl náležitě objasněn, a tudíž nevznikly pochybnosti, které by odůvodňovaly uplatnění této zásady.
14. Další stěžovatelova argumentace směřuje k otázce interpretace postavení soudního exekutora, který dle jeho náhledu není úřední osobou. Na tomto místě je však třeba upozornit, že postavení soudního exekutora při výkonu úřední pravomoci je zakotveno v §127 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku [resp. k zaměstnancům soudního exekutora lze odkázat na stanovisko kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2014, podle něhož lze tyto osoby podřadit pod úřední osoby uvedené v §127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku ], přičemž namítá-li stěžovatel protiústavnost tohoto zákonného ustanovení, resp. případně ustanovení §127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, nic mu nebránilo spojit spolu s ústavní stížností návrh na jeho zrušení, což však neučinil. Argumentace stěžovatele v tomto ohledu je tedy bezpředmětná. Nadto je nutno zmínit, že úřední osobou je taktéž policista při výkonu služby, přičemž při verbalizaci výhružek stěžovatele byli na místě nejen zaměstnanci soudního exekutora, nýbrž také policisté, vůči nimž výhružky stěžovatele taktéž směřovaly.
15. Pokud jde o námitku stěžovatele dotýkající se práva na odpor podle čl. 23 Listiny, resp. argumentaci, že se Nejvyšší soud s touto námitkou nevypořádal, Ústavní soud tuto námitku taktéž považuje za zjevně neopodstatněnou. V posuzované věci se námitka porušení práva podle čl. 23 Listiny jeví jako uplatněná zcela mimo rámec a podstatu tohoto práva, neboť právo na odpor je v ústavním pořádku nazíráno jako systémová záruka uchování demokratického řádu, který zajišťuje jiná (další) základní práva a svobody zaručená Listinou. Je-li soudní moc (jejímž produktem jsou i stěžovatelem napadená rozhodnutí) ustavena v demokratickém právním státě způsobem předepsaným Ústavou a zákonem, nelze se zrušení napadených rozhodnutí domáhat prostřednictvím námitky porušení čl. 23 Listiny.
16. Stěžovatel závěrem své ústavní stížnosti namítá, že exekuce byla vedena nezákonně, aniž by však blíže tuto okolnost specifikoval. Ústavní soud podotýká, že není oprávněn vytvářet právní argumentaci za stěžovatele, a tudíž se touto námitkou blíže nezabýval.
17. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu