ECLI:CZ:US:2021:3.US.925.21.1
sp. zn. III. ÚS 925/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti BELUNA spol. s r. o., sídlem U Zámečku 1075, Pardubice, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Semtín 81, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021 č. j. 27 Cdo 881/2020-761, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 4 Cmo 214/2018-714 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. dubna 2018 č. j. 36 Cm 158/2015-658, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Jiřího Kubíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou, původně podanou k Okresnímu soudu v Pardubicích, domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 175 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu škody způsobené při výkonu funkce jednatele stěžovatelky, při níž vedlejší účastník údajně nepostupoval s péčí řádného hospodáře. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 56 119 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu. Vrchní soud zjistil, že stěžovatelka v odvolání vznesla tytéž námitky jako v řízení před krajským soudem. Vrchní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval správně, na základě zevrubně a logicky hodnocených důkazů, v souladu s právní úpravou, relevantní konstantní judikaturou a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Zbytek obsahu napadených rozsudků krajského soudu a vrchního soudu netřeba více rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám a vzhledem k dále uvedenému není v podrobnostech pro další posouzení věci rozhodný.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání; dovolání tak trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka "při vymezení předpokladů přípustnosti měla vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna". Pro nesplnění povinných zákonných náležitostí dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle obsahu ve všech jeho částech, tak Nejvyšší soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně vylíčila údajný skutkový děj, který měly soudy nesprávně zjistit. Namítá především řadu pochybení vedlejšího účastníka, v nichž shledává porušení povinnosti péče řádného hospodáře. Vedlejší účastník měl např. uměle a záměrně vytvářet takové situace, aby měla stěžovatelka neuhrazené pohledávky a soud mohl shledat důvody pro prohlášení konkurzu podle tehdy platných právních předpisů. Protože podání návrhu na konkurz nechtěl podat vedlejší účastník sám jako jednatel, dohodl se se zaměstnanci stěžovatelky, aby návrh na prohlášení konkurzu podali. Navíc ani po zániku funkce jednatele vedlejší účastník nepředal stěžovatelce nezbytnou dokumentaci (doklady, listiny, smlouvy aj.).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči napadeným rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k meritornímu přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi mohla být vůbec porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.
8. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Proti rozsudkům krajského soudu a městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
9. Stěžovatelka svým dovoláním napadla rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezila předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 4). Jelikož stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybnila závěr, že dovolání trpělo zásadními vadami, protože nesplňovalo obligatorní náležitosti podle §241a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nemá ani Ústavní soud důvod tomuto závěru oponovat. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem ústavní stížnosti a zjistil, že k rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelka vyjádřila toliko tak, že "přípustnost dovolání stěžovatelka odvodila od ustanovení §237 o. s. ř. a dovolání podala z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 1 o. s. ř., neboť soudy při svém rozhodnutí nesprávně po právní stránce posoudily žalobu jako celek". Je zřejmé, že předpoklady přípustnosti stěžovatelka v dovolání nevymezila, neboť jí uvedená formulace, jak konstatoval Nejvyšší soud, jistě nemůže zákonným požadavkům dostát. Ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) tak stěžovatelka proti rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu nevyčerpala řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu - nepřípustná.
11. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení přípustnosti dovolání i k důsledkům absence řádného vymezení jeho přípustnosti existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a logické odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu