ECLI:CZ:US:2021:3.US.931.21.1
sp. zn. III. ÚS 931/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Simony Kožíškové, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, sídlem V Nových domcích 343/13, Praha 15 - Hostivař, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. března 2013 č. j. 30 C 28/2013-21, eventuálně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. ledna 2021 č. j. 84 Co 285/2020-48 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 14. září 2020 č. j. 43 EXE 7562/2014-23, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Okresního soudu v Mostě a Krajského soudu v Ústí na Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Bohemia Faktoring, a. s., sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro zmeškání ze dne 15. 3. 2013 č. j. 30 C 28/2013-21 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 25 768,38 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 13 921,20 Kč (výrok II.). Stěžovatelka namítala, že rozsudek obvodního soudu nelze považovat za doručený fikcí, neboť jí bylo doručováno na adresu, na níž se prokazatelně v průběhu celého řízení nezdržovala, když měla bydliště ve Spolkové republice Německo. Proti rozsudku obvodního soudu brojila stěžovatelka jednak návrhem na jeho zrušení, jednak odvoláním. Vedle toho stěžovatelka požadovala, aby obvodní soud prominul zmeškání lhůty pro podání opravného prostředku. Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání obvodní soud usnesením ze dne 7. 7. 2020 č. j. 30 C 28/2013-43 zamítl. Návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání obvodní soud usnesením ze dne 4. 1. 2021 č. j. 30 C 28/2013-66 rovněž zamítl a odvolání proti rozsudku obvodní soud usnesením ze dne 4. 2. 2021 č. j. 30 C 28/2013-72 odmítl.
3. Na základě rozsudku obvodního soudu (exekučního titulu) bylo u Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") zahájeno exekuční řízení (sp. zn. 43 EXE 7562/2014) na majetek stěžovatelky (v exekučním řízení povinné) pro vymožení částky přiznané tímto rozsudkem. Okresní soud usnesením ze dne 14. 9. 2020 č. j. 43 EXE 7562/2014-23 návrh stěžovatelky na zastavení exekuce podaný podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zamítl. Stěžovatelka namítala kromě jiného vady doručování rozsudku okresního soudu a jeho nepřezkoumatelnost, dále nepříslušnost soudu, jakož i nepřiměřenost výše exekučním titulem přiznaných úroků z prodlení. Okresní soud u žádné ze stěžovatelčiných námitek neshledal, že by mohla být důvodem pro zastavení exekuce.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 1. 2021 č. j. 84 Co 285/2020-48 rozhodnutí okresního soudu potvrdil, když se se závěry okresního soudu ztotožnil. Zdůraznil, že případné vady nalézacího řízení, resp. exekučního titulu (např. jeho nepřezkoumatelnost) se do exekučního řízení nepřenášejí. Výjimkou jsou takové vady, za nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti (např. nepřiměřená výše úroků z prodlení). V nyní posuzované věci byla stěžovatelce rozsudkem obvodního soudu uložena povinnost hradit spolu s jistinou úroky z prodlení ve výši 22,68 % ročně, které však nelze považovat za zjevně nespravedlivé. Důvodem pro, byť jen částečné, zastavení exekuce nebyla ani výše náhrady nákladů nalézacího řízení. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky ohledně nesprávného způsobu doručování v nalézacím, popř. exekučním řízení, ani s námitkou nepříslušnosti českých soudů, vycházející ze stěžovatelčina tvrzení, že v době nalézacího řízení pobývala ve Spolkové republice Německo. K tomu krajský soud uvedl, že nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (dále jen "nařízení č. 1393/2007"), jímž stěžovatelka argumentovala, by se na doručování v nalézacím řízení vztahovalo pouze za předpokladu, že by obvodní soud věděl, že stěžovatelka má adresu pro doručování na konkrétním místě mimo území České republiky. Jelikož stěžovatelka obvodnímu soudu adresu v cizině nesdělila, doručoval obvodní soud v souladu s občanským soudním řádem na adresu jejího trvalého pobytu [srov. §46b písm. a) o. s. ř.]. K tomu doplnil, že povinností civilních soudů není automatické zkoumání místa bydliště účastníka řízení. Co se týče námitky nepříslušnosti českých soudů, krajský soud konstatoval, že i pokud by stěžovatelka měla v době zahájení nalézacího řízení bydliště na území členského státu Evropské unie, není nikterak dáno, že by české soudy nemohly spor rozhodovat. Podle čl. 3 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení č. 44/2001"), je totiž pro určení místní příslušnosti rozhodující sepjetí předmětu sporu s místem, kde závazek byl nebo měl být splněn. Skutečnosti, z nichž mohlo vyplývat, že neměly být splněny podmínky pro založení pravomoci českých soudů, však stěžovatelka neuvedla, když z jejích tvrzení nevyplynulo, že by podle smlouvy o úvěru, z níž vznikl vymáhaný dluh, byly nebo měly být služby (poskytnutí úvěru) plněny jinde než na území České republiky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 30 C 28/2013 a zahájeného návrhem vedlejší účastnice řízení na vydání elektronického platebního rozkazu dne 17. 10. 2012. Hlavní námitkou stěžovatelky je, že od zahájení a po celý průběh tohoto řízení měla své bydliště ve Spolkové republice Německo, takže se o tomto řízení nedozvěděla a nemohla se řádně obhajovat. Poukazuje na to, že veškerá doručení v nalézacím řízení byla neúčinná a neplatná. Zdůrazňuje, že byly naplněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty podle čl. 19 odst. 4 nařízení č. 1393/2007, přičemž tyto podmínky jsou odlišné od §58 odst. 1 o. s. ř, na němž bylo postaveno rozhodnutí obvodního soudu o odmítnutí její žádosti o prominutí zmeškání odvolání. Obvodní soud však naplnění podmínek čl. 19 odst. 4 nařízení č. 1393/2007 nezkoumal. Stěžovatelka posléze stručně zmiňuje exekuční řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 43 EXE 7562/2014.
6. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud rozhodoval jako mezinárodně místně nepříslušný soud, čímž došlo k odnětí zákonnému soudci. Pro určení místní příslušnosti mělo být použito nařízení č. 44/2001. Obvodní soud dostatečně nezjišťoval její skutečný pobyt a neustanovil jí ani opatrovníka, přičemž mu muselo být jasné, že stěžovatelka se bez vlastního zavinění fakticky nedozvěděla o zahájení řízení u obvodního soudu. Přitom z jiného řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 99/2012 se podává, že z důvodu neznámého pobytu stěžovatelky jí byl ustanoven opatrovník. Obvodní soud tedy mohl zjistit aktuální adresu pobytu stěžovatelky, avšak svévolně tak neučinil. Stěžovatelka rovněž namítá, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. V řízení taktéž nebyl posouzen soulad úvěrové smlouvy s dobrými mravy a dále stěžovatelka namítá nezákonnou výši úroků z prodlení.
7. Ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu považuje stěžovatelka za včasnou, když lhůtu k jejímu podání odvíjí od okamžiku, kdy bylo doručeno (9. 2. 2021) usnesení obvodního soudu ze dne 4. 2. 2021 č. j. 30 C 28/2013-72, jímž bylo její odvolání odmítnuto. Pro případ, že by její ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu byla podána po lhůtě, požaduje, aby Ústavní soud eventuálně přezkoumal přípustnost výkonu rozhodnutí a zrušil usnesení krajského soudu ze dne 20. 1. 2021 č. j. 84 Co 285/2020-48 ve spojení s usnesením okresního soudu ze dne 14. 9. 2020 č. j. 43 EXE 7562/2014-23.
8. V petitu ústavní stížnosti pak stěžovatelka požádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je rovněž právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
11. Stěžovatelka v prvé řadě ústavní stížností brojila proti rozsudku obvodního soudu. Jak se podává z tvrzení stěžovatelky, jakož i z příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu (sp. zn. 30 C 28/2013), stěžovatelka proti rozsudku obvodního soudu nejprve podala dne 30. 6. 2020 návrh na jeho zrušení, eventuálně v tomto podání uváděla, že proti němu podává odvolání. Podáním ze dne 9. 10. 2020 doplnila svoje podání ze dne 30. 6. 2020 o návrh, jímž požadovala prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání.
12. Návrh na zrušení rozsudku obvodního soudu byl usnesením téhož soudu ze dne 7. 7. 2020 č. j. 30 C 28/2013-43 zamítnut jako opožděně podaný. Odvolání proti rozsudku obvodní soud usnesením ze dne 4. 2. 2021 č. j. 30 C 28/2013-72 odmítl podle §208 odst. 1 o. s. ř., jako opožděně podané. Návrh na prominutí zmeškání lhůty obvodní soud usnesením ze dne 4. 1. 2021 č. j. 30 C 28/2013-66 odmítl z důvodu nesplnění podmínek v §58 odst. 1 o. s. ř. Jak proti usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku, tak proti usnesení o odmítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty byla přípustná odvolání, která však stěžovatelka, jak se podává z vyžádaného spisu, nepodala. Stěžovatelka brojila odvoláním toliko proti usnesení o odmítnutí odvolání. Ke stěžovatelčinu odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 4. 2021 č. j. 19 Co 110/2021-96 usnesení obvodního soudu potvrdil.
13. Z výše popsaného procesního stavu je zjevné, že stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky ochrany, které jí procesní předpisy nabízí, neboť proti usnesením obvodního soudu ze dne 7. 7. 2020 č. j. 30 C 28/2013-43 a ze dne 4. 1. 2021 č. j. 30 C 28/2013-66 žádné odvolání nepodala, ačkoliv tak učinit mohla a měla. Proti usnesení ze dne 4. 2. 2021 č. j. 30 C 28/2013-72, jímž bylo odvolání odmítnuto, odvolání podala, přičemž městský soud toto rozhodnutí potvrdil. V tomto případě jde tedy o rozhodnutí, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. totiž platí, že účastník řízení může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo mj. potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání. V této souvislosti je nutné připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Nevyužila-li stěžovatelka této možnosti (a z vyžádaného spisu se tato skutečnost nepodává), je třeba opět dospět k závěru, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
14. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2013 č. j. 30 C 28/2013-21 je nepřípustná a musela tak být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
15. Stěžovatelka dále napadala rozhodnutí vydaná v exekučním řízení, pro něž byl exekučním titulem rozsudek obvodního soudu (konkrétně usnesení okresního soudu ze dne 14. 9. 2020 č. j. 43 EXE 7562/2014-23 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 20. 1. 2021 č. j. 84 Co 285/2020-48). Zde Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost je přípustná a včasná, avšak dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
16. Nutno předeslat, že stěžovatelka v podstatě pouze opakuje námitky, které již uplatnila ve svých podáních v průběhu nalézacího řízení i na ně navazujícího exekučního řízení. Její stěžejní námitkou přitom je, že veškerá doručení v nalézacím řízení byla neúčinná a neplatná, pročež nemohl rozsudek obvodního soudu nabýt právní moci. S touto námitkou, jakož i se všemi ostatními námitkami (např. nepřiměřenost výše přiznaných úroků z prodlení, vadné doručování v průběhu exekučního řízení, vady nalézacího řízení, nepřezkoumatelnost rozsudku obvodního soudu) se soudy rozhodující v exekučním řízení dostatečně vypořádaly. Proti závěru krajského soudu, že byla dána rozhodovací pravomoc českých soudů, neboť z tvrzení stěžovatelky nevyplynulo, že byly splněny podmínky vyplývající z čl. 3 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 nařízení č. 44/2001, podle nichž by mohla být eventuálně založena rozhodovací pravomoc cizozemského soudu, nemá Ústavní soud žádné výhrady. Rovněž tak závěr o nemožnosti aplikace nařízení č. 1393/2007 na doručování byl exekučními soudy jasně a srozumitelně odůvodněn. Nesdělila-li stěžovatelka, že má bydliště, resp. že její adresa pro doručování se nachází na konkrétní adrese mimo území České republiky, nezbylo soudům než vycházet z jim známé adresy a doručovat na adresu jejího trvalého pobytu v České republice.
17. Současně je třeba připomenout, co již konstatoval krajský soud, že vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí. Měla-li proto stěžovatelka pochybnosti o správnosti průběhu nalézacího řízení, měla právě v tomto řízení využít všechny možnosti, které jí byly k dispozici. Jak však bylo uvedeno výše, stěžovatelka řádně nepostupovala (toto řízení nedotáhla do konce), a proto také její ústavní stížnost, týkala-li se nalézacího řízení, musela být pro nepřípustnost odmítnuta.
18. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost stěžovatelky, týkala-li se rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2013 č. j. 30 C 28/2013-21, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Ve zbytku, směřovala-li proti usnesení okresního soudu ze dne 14. 9. 2020 č. j. 43 EXE 7562/2014-23 a usnesení krajského soudu ze dne 20. 1. 2021 č. j. 84 Co 285/2020-48, ji shledal jako zjevně neopodstatněnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu