ECLI:CZ:US:2021:3.US.942.21.1
sp. zn. III. ÚS 942/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vladislava Baldy a 2) Márie Baldové, oba zastoupeni Mgr. Bc. Annou Frantalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Sladkovského 410, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2019, č. j. 21 Cdo 1184/2019-606, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2018, č. j. 25 Co 200/2018-570, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 12 C 38/2015-515, zamítl žalobu na určení, že zaniklo zástavní právo zajišťující pohledávku ze smlouvy o půjčce, kdy zástavní právo vázlo na nemovitém majetku stěžovatelů jako zástavních dlužníků (v řízení před obecnými soudy žalobců). Tento rozsudek okresního soudu byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 11. 2018, č. j. 25 Co 200/2018-570, potvrzen. Následné dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Toto usnesení bylo stěžovatelům podle jejich vlastního tvrzení obsaženého v ústavní stížnosti doručeno dne 21. 6. 2019. Stěžovatelé podali ústavní stížnost teprve poté (dne 9. 4. 2021), co v jiném soudním řízení, jehož nebyli účastníky, se stejný žalovaný Ing. Tomáš Petříček bránil zrušení zástavního práva stejnými dokumenty jako v jejich případě. V tomto druhém řízení ovšem soud nechal Tomášem Petříčkem předkládané dokumenty znalecky posoudit a dospěl k závěru, že jde o falzifikáty. Na základě výsledků tohoto druhého řízení se pak stěžovatelé rozhodli podat dodatečně ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu. Pro úplnost stěžovatelé uvádí, že původní rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jejich žalobě usilující o zrušení zástavního práva, se pokoušeli zvrátit též návrhem na povolení obnovy řízení. Tento návrh stěžovatelů však byl zamítnut, a to usnesením okresního soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 12 C 38/2015-718, neboť podle okresního soudu nebyly naplněny podmínky stanovené zákonem pro povolení obnovy řízení. Tento závěr okresního soudu stěžovatelé sami považují za správný, a proto proti němu ani nebrojili dalšími opravnými prostředky.
4. Ještě před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované podmínky řízení. Přitom dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu přitom bylo stěžovatelům - jak sami uvádějí - doručeno již dne 21. 6. 2019. Ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu doručena teprve dne 9. 4. 2021, tedy opožděně.
6. Byť Ústavní soud do určité míry rozumí logice, s jakou stěžovatelé přistoupili k určení počátku lhůty k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (když ji počítají až od okamžiku, kdy soud v jiném řízení vyšel z toho, že žalovaným předkládané dokumenty nejsou pravé a tato vada se dotýká - alespoň podle tvrzení stěžovatelů - i rozhodnutí vydaných v jejich věci), takto určený počátek lhůty nemůže z hlediska platné zákonné úpravy obstát. Bylo proto na stěžovatelích, aby ústavní stížnost podali v řádné zákonné dvouměsíční lhůtě od doručení nyní napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud skutečně mají za to, že jím došlo k zásahu do jejich ústavních práv. To ale neučinili, byť v ústavní stížnosti tvrdí, že nevěrohodnost dokumentů předkládaných žalovaným tvrdili od počátku řízení. Počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti je totiž kogentně stanoven zákonem a Ústavnímu soudu není dovoleno z něj činit jakoukoliv výjimku (srov. k tomu přiměřeně též např. sp. zn. I. ÚS 468/15 ze dne 18. 2. 2016, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
7. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost by nesplňovala podmínky projednatelnosti, ani kdyby směřovala proti shora citovanému usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení, neboť zde stěžovatelé - jak sami uvádí - nevyčerpali k ochraně svých práv (a svobod) všechny opravné prostředky, které jim právní řád poskytuje, k čemuž sami dodávají, že okresní soud podle jejich názoru posoudil podmínky pro povolení obnovy řízení v jejich věci správně (tedy ani podle názoru stěžovatelů nebyly podmínky pro obnovení původního řízení splněny). Ústavní stížnost by tak musela být odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudcem zpravodajem předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj