ECLI:CZ:US:2021:3.US.966.21.1
sp. zn. III. ÚS 966/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2021 č. j. 30 Cdo 4311/2019-53, Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2019 č. j. 11 Co 187/2019-30 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. března 2019 č. j. 41 C 253/2018-19, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), za údajně nezákonné vzetí do vazby. V záhlaví uvedeným usnesením obvodní soud vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Obvodní soud konstatoval, že za stát, jako žalovanou, jedná Ministerstvo spravedlnosti se sídlem v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2. Žalobce zvolil podle §87 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), příslušnost danou na výběr dle místa skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy. Podle žaloby mělo být touto skutečností usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 4. 2018 č. j. 44 To 169/2018-20, na jehož základě byl stěžovatel vzat do vazby. Městský soud sídlí stejně jako vedlejší účastnice v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2. Obvodní soud dospěl k závěru, že jak vzhledem k sídlu vedlejší účastnice, tak místu rozhodné skutečnosti, je k řízení místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 2.
3. K odvolání stěžovatele městský soud v návětí uvedeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu, neboť se s ním zcela ztotožnil. Městský soud také uvedl, že dvě stěžovatelem poukazovaná usnesení Nejvyššího soudu nejsou případná, neboť se na rozdíl od nynější věci týkají nároku na náhradu újmy za zahájení a vedení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, nikoli náhrady újmy za konkrétní počet dnů strávených ve vazbě.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu usnesení městského soudu "nezáviselo na řešení dovolatelem složitě formulované otázky určení místní příslušnosti soudu na základě názvu soudu (resp. na takto dovolatelem definované dezinterpretaci judikatury), neboť zcela zjevně záviselo na údajích obsažených v žalobě, které vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody". Byť je v této věci obecný soud vedlejší účastnice i soud určený podle příslušnosti dané na výběr týž, v obecnosti Nejvyšší soud rozvedl, že podle jeho konstantní judikatury nemůže soud po vyslovení své místní nepříslušnosti věc postoupit soudu danému na výběr, nýbrž obecnému soudu žalované. Ač městský soud nadbytečně konstatoval, že soud daný na výběr je stejný jako soud, v jehož obvodu sídlí vedlejší účastnice, nemění to nic na závěru, že se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých ústavně zaručených práv, neboť v jeho případě má jít o otázku "regionálního významu ve smyslu uspořádání soudní soustavy v rámci Prahy"; zejména namítá, že "Obvodní soud pro Prahu 2, jako soud fakticky specializovaný na problematiku náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., rozhoduje věci ve smyslu ‚svého vidění' a na tomto soudu se zakonzervovávají i vadné názory a není dán prostor pro nové náhledy/názory z jiných soudů, které se s takovými nároky setkávající zřídka, kdy soudci těchto soudů mohou ‚provětrat zatuchlé prostředí Obvodního soudu pro Prahu 2'". Dále stěžovatel citoval některé pasáže svého dovolání a dvě usnesení Nejvyššího soudu s tím, že byla "popřena místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1, kdy základ nároku je dán v trestním stíhání zahájeném Policií ČR, lokalizované na adrese Bartolomějská, Praha 1, jakož i rozhodováním Obvodního soudu pro Prahu 7, lokalizovaného v budově, kde tento soud sídlí s Obvodním soudem pro Prahu 1, a to na Ovocném trhu, Praha 1".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do té je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může též vyplynout z rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
9. Ústavní stížnost je prosta ústavněprávní argumentace a sestává z námitek, jež byly v napadených rozhodnutích vyvráceny. Ke stěžovatelem poukazovaným usnesením Nejvyššího soudu hodno jen dodat, že městský soud i Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnily, proč nejsou k posuzované věci přiléhavá. Stěžovatel se domáhal náhrady újmy za nezákonné vzetí do vazby, nikoli za nepřiměřenou délku řízení. Této okolnosti přiřkly obecné soudy vzhledem k procesněprávní úpravě příslušnosti soudů adekvátní, nikoli nepřiměřený či excesivní význam, plynoucí z příslušných zákonných ustanovení, která soudy vyložily s ohledem na jejich účel i systematickou souvislost ústavně souladným způsobem. Ani následné úvahy a závěry obecných soudů nevykazují ústavněprávních nedostatků; naopak jsou srozumitelné a logické.
10. V posuzované věci nebylo pochyb ani o tom, kde nastala pro uplatněný nárok rozhodná skutečnost, ani o tom, jaký je obecný soud vedlejší účastnice; koneckonců ani o tom, že případné rozhodnutí orgánu sídlícího v Praze 1, z něhož snad stěžovatel dovozoval místní příslušnost obvodního soudu, není (vzhledem k žalobnímu nároku) relevantní. Skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 2 je příslušný k žalobám podle zákona č. 82/1998 Sb. nebo že pražské obvodní soudy sídlí i mimo obvody, v nichž vykonávají svou působnost, neústí v porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce. Napadeným rozhodnutím není prismatem ústavního pořádku čeho vytknout, pročež Ústavní soud ve zbytku odkazuje na odůvodnění napadených usnesení.
11. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu