ECLI:CZ:US:2021:3.US.969.21.1
sp. zn. III. ÚS 969/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. Ž., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha 1, směřující proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, č. j. 30 Cdo 3109/2020-603, části výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. 62 Co 265/2019-532, a části výroků III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2019, č. j. 28 C 26/2016-420, ve znění opravných usnesení ze dne 2. 9. 2019, č. j. 28 C 26/2016-517 a ze dne 10. 10. 2019, č. j. 28 C 26/2016-518, spojené s návrhem na zrušení částí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, "(oznámení)" v §32 odst. 1 a "(oznámeno)" v §32 odst. 2 a §32 odst. 3 tohoto zákona, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů (resp. jejich označených výrokových částí), neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.
3. Dne 29. 10. 2014 byla stěžovatelka přítomna na veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze, na kterém byla rozsudkem sp. zn. 40 T 5/2011 zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Trestní stíhání stěžovatelky bylo zahájeno již dne 8. 1. 2002.
4. S ohledem na nezákonnost vedeného trestního stíhání a na nepřiměřenou délku trestního řízení se stěžovatelka rozhodla domáhat se dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), zaplacení náhrady škody za náklady, které vynaložila na své právní zastoupení, náhrady nemajetkové újmy a omluvy žalovaného. Žalovaný vznesl vůči všem nárokům námitku promlčení, kterou považoval Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v případě nároků na náhradu nemajetkové újmy za důvodnou a žalobu v této části zamítl (napadená část výroku III.). Ze stejného důvodu zamítl žalobu v části, ve které stěžovatelka požadovala doručení písemné omluvy žalovaného (napadený výrok IV.). Obvodní soud vyšel z §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, dle kterého se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě; současně však promlčecí doba neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), jako soud odvolací, dal obvodnímu soudu za pravdu, že počátek běhu promlčecí doby nastal již dnem vyhlášení zprošťujícího rozsudku, nikoliv až dnem doručení jeho písemného vyhotovení obhájci stěžovatelky. Současně dospěl k závěru, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, a že §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu není v rozporu s ústavním pořádkem. V řízení o odvolání proto městský soud napadenou částí výroku II. potvrdil rozsudek obvodního soudu v odpovídající části výroku III. a ve výroku IV.
6. Nejvyšší soud pak napadeným výrokem I. odmítl část dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a nevyhověl tak jejímu požadavku, aby otázku počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a nezákonným trestním stíháním posoudil jinak, než jak učinil ve svých četných dřívějších rozhodnutích i stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia.
7. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti předkládá veskrze stejnou argumentaci, jakou uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Zastává názor, že počátek běhu promlčecí lhůty se odvíjí od okamžiku doručení zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu. V takovém případě lhůtu pro podání žaloby dodržela, a proto její nárok nemůže být promlčen. Upozorňuje, že v trestním řádu není jednoznačně stanoveno, kdy končí trestní stíhání v rámci odvolacího řízení, ani kdy nabývá právní moci zprošťující rozsudek odvolacího soudu. Odmítá přitom výklad, dle kterého ke skončení trestního řízení (a počátku běhu promlčecí lhůty) dochází vyhlášením takového rozsudku, neboť soudy musí i poté postupovat způsobem stanoveným v trestním řádu, a proto i toto stádium řízení je nutné považovat za součást odvolacího řízení, které skončí až doručením rozsudku. Stěžovatelka rozporuje i výklad, dle kterého k nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku dochází okamžikem vyhlášení, naopak setrvává na svém tvrzení, že žádný rozsudek odvolacího soudu v trestní věci nikdy nenabyl právní moci, pokud nebyl řádně doručen.
8. Na podporu svých tvrzení odkazuje na závěry Nejvyššího soudu, ze kterých vyplývá, že jen písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu v trestní věci je exekučním titulem, tzn. bez písemného vyhotovení se nelze domoci jeho výkonu. Stěžovatelka také připomíná, že v jejím případě přetrvával nesprávný úřední postup, na základě kterého se domáhala náhrady nemajetkové újmy, až do faktického doručení zprošťujícího rozsudku, neboť Vrchní soud nedodržel stanovenou lhůtu a po dobu více než dvou měsíců byl s jeho písemným vyhotovením v prodlení. Podle judikatury Nejvyššího soudu, která považuje za konec trestního stíhání okamžik vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, který tím okamžikem nabývá právní moci, by však již jakýkoliv další postup soudů, včetně doručování rozsudku, nebylo možné považovat za úřední postup, což by znamenalo, že tato činnost by byla vyjmuta z věcné působnosti zákona o odpovědnosti státu. Stěžovatelka z toho dovozuje, že je třeba rozlišovat "úřední postup" z pohledu zákona o odpovědnosti státu, kdy je pod něj třeba podřadit i činnost soudů po vyhlášení rozsudku, a z tohoto pohledu je nutné považovat trestní řízení za neskončené až do doručení rozsudku, i kdyby z pohledu trestního řádu již bylo řízení za skončené považováno.
9. Stěžovatelka konečně namítá, že ani jeden z obecných soudů se nevypořádal s jejím návrhem a nepředložil Ústavnímu soudu k posouzení soulad §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu s ústavním pořádkem. Domnívá se totiž, že aplikací tohoto ustanovení dochází k omezení rozsahu základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Je přesvědčena, že pro promlčení nesmí být v tomto zákoně stanoveny podmínky méně příznivé, než v obecné právní úpravě, včetně institutu odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že se v ústavní stížnosti logicky zaměřila na konkurenční výklad §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu upravující institut promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy. Nepředložila však takovou argumentaci, která by Ústavní soud přesvědčila, že způsobem, jakým obecné soudy podústavní právo interpretovaly a aplikovaly, zasáhly do jejích ústavních práv. Ty se totiž dostatečně vypořádaly s otázkou počátku běhu promlčecí lhůty i jejího konce, a to zcela v souladu s komentářovou literaturou i s četnou judikaturou, na kterou ve svých rozhodnutích odkazují. Zásah Ústavního soudu by přitom byl možný teprve v případě, když by výklad provedený obecnými soudy vedl k protiústavním důsledkům; nikoliv tehdy, umožňuje-li podústavní právní úprava vícero způsobů výkladu a obecné soudy zvolí jeden z nich, a to i tehdy, když by jej zdejší soud nepovažoval za nejlepší možný (což ovšem není případ nyní posuzované věci).
13. Z ustanovení §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu vyplývá, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí tohoto zákona, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011, pod bodem III. ve vztahu ke skončení řízení vyplývá, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Kdy nabývá rozhodnutí právní moci, upravují samostatně jednotlivé procesní předpisy, tj. občanský soudní řád, soudní řád správní a trestní řád. V usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012 (www.nsoud.cz) pak Nejvyšší soud uvedl, že "proti rozsudku odvolacího soudu zákon nepřipouští odvolání, a tudíž nabývá právní moci dnem vyhlášení (§259 odst. 3 ve spojení s §245 odst. 1 tr. ř. a contrario). Tímto okamžikem je určitá otázka v konkrétním trestním procesu definitivně vyřešena a řízení před soudy pravomocně skončeno. Jakým způsobem se účastník řízení o skončení řízení dozví, zda osobně při vyhlášení rozhodnutí, doručením rozhodnutí, nebo prostřednictvím svého právního zástupce, není pro okamžik skončení řízení rozhodné... Okamžik kdy se poškozený o skončení řízení dozví, je významný pouze z hlediska běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť tímto okamžikem dochází k odstranění nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován."
14. Ačkoliv stěžovatelka namítá, že nesprávný úřední postup (v podobě nevyhotovení písemného znění rozsudku ve stanovené lhůtě), od kterého odvozuje nárok na náhradu nemajetkové újmy, fakticky trval až do doručení zprošťujícího rozsudku jejímu právnímu zástupci, a i proto je podle ní za skončení celého řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé zákona o odpovědnosti státu nutné považovat teprve tento okamžik, podle Ústavního soudu zde není dán rozumný důvod, proč by měla být délka řízení odvozována právě od délky nesprávného úředního postupu a naopak. Obecně vzato totiž není vyloučeno, aby se i po skončení řízení orgán veřejné moci dopustil takového jednání, které může mít povahu nesprávného úředního postupu. Navíc, v tomto případě zákon připouští možnost se od stanovených lhůt odchýlit (§129 odst. 3 trestního řádu); pozdější vyhotovení rozsudku proto nelze bez dalšího považovat za nesprávný úřední postup. Nadto, jak zaznělo ve výše citovaném stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, a v takové situaci se stěžovatelka již od vyhlášení rozsudku nenacházela.
15. Uvádí-li stěžovatelka dále, že pouze písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu v trestní věci je exekučním titulem, a že bez písemného vyhotovení se nelze domoci jeho výkonu, není zřejmé, jak by tím mohla podpořit svůj názor, že rozsudek může nabýt právní moci až okamžikem doručení. Sama totiž dále cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 321/2018, že nesplňuje-li dokument veškeré formální požadavky, nelze ho považovat za exekuční titul ani tehdy, nabyl-li by právní moci a stal by se vykonatelným. Je tedy evidentní, že nelze právní moc rozsudku vázat na jeho formálně bezvadné písemné vyhotovení, ale že běžně nabývá právní moci dříve, tedy i před doručením účastníkům řízení.
16. Dále Ústavní soud uvádí, že i samotnou otázkou, zda způsobem, jakým je v §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu upraven institut promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, nedochází k faktickému zúžení dotčeného základního práva, se soudy již v minulosti zabývaly a (oproti tvrzení stěžovatelky) se s ní vypořádal i městský soud v bodu 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z ustálené judikatury tak vyplývá, že hlavním kritériem pro ústavní soulad aplikace šestiměsíční lhůty je reálná možnost domáhat se včas svého nároku. Bez ní by skutečně mohlo dojít k faktickému vyprázdnění práv vyplývajících z čl. 36 odst. 3 Listiny, které představuje jediný limit aplikace příslušného zákona (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). V tomto ohledu lze doplnit, že oproti nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz), kdy bylo rozhodnutí poškozené doručeno až po uplynutí promlčecí lhůty, bylo stěžovatelce doručeno zprošťující rozhodnutí odvolacího soudu sice poněkud později, nicméně ještě před uplynutím promlčecí lhůty. Lze tedy přisvědčit názoru Nejvyššího soudu, že stěžovatelka měla dostatečný časový prostor, aby svůj nárok stihla uplatnit v zákonem stanovené lhůtě.
17. Ústavní soud přitom tyto závěry obecných soudů nepovažuje za výsledek jejich svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což teprve by v daném případě mohlo založit jeho kognici. Nesdílí proto názor stěžovatelky, že by tímto způsobem došlo k namítanému zúžení či dokonce až k vyprázdnění základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny. Naopak obecné soudy byly v hodnocení výše uvedených otázek konzistentní, jejich závěry se nevymykají ustálené soudní praxi, současně však neopomenuly zkoumat ani specifické okolnosti rozhodované věci ve vztahu k námitce promlčení ze strany žalované, i její případný rozpor s dobrými mravy.
18. Ústavní soud vnímá, že jak samotné trestní stíhání, tak nepřiměřená délka řízení do života stěžovatelky citelně zasáhly, nicméně ani rozsáhlá polemika se závěry obecných soudů či s ustálenou judikaturou, nepřináší-li žádné zvláštní důvody, pro které by bylo možné ustálený výklad opustit, jí nyní nemůže zajistit úspěch ve věci a spíše budí dojem, že poněkud zastírá podcenění samotného řízení o žalobě o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, které jako jediné stálo za neúspěchem stěžovatelky. Lze toliko s odkazem na právní zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá) a vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) uzavřít, že stěžovatelka nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud sama své nároky včas a řádně podanou žalobou neuplatnila.
19. Po přezkoumání ústavní stížností napadených částí rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně, a že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu.
20. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Za této situace Ústavní soud odmítl i akcesorický návrh na zrušení v záhlaví označených částí zákona o odpovědnosti státu, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu